Možná… - Veronika Nohelová - (ASB-K4)

Až se bude psát rok dva tisíce padesát,
k padesátým narozeninám mi budeš přát.
Pohladíš mě po prošedivělých vlasech,
a své mládí zhlédneš jenom ve snech.

Zuby budu mít, ale důchodu nedočkám se,
možná budou se publikovat mé smutné básně.
Možná budu dvakrát magistrou a probírat se budu lejstry,
platit účty, platit nájem a utahovat si ze své sestry.

Světu rozumět už nebudu.
Bude na mě moc velký a složitý.

Se slovy zacházet se naučím,
aby neměly tak ostré břity.
Malovat ruce se nenaučím,
ale oči budu kreslit stále.

Důchod sice nebude,
ale politika doufám nespadne.
A jestli důchod bude, budu s ním snad spokojená.

Ačkoli o budoucnosti se takto jasně přemítat nedá.
Budou – li na mě lidi robit, budu jim snad vděčná.

A do svých dětí budu hučet: „Chci vnoučata! Má existence věčná!“

Globální oteplovaní se možná nezastaví.
A mně to možná bude lhostejné.

A noviny mi budou možná připadat stále stejné.
Digitální, a přesto stejné.

Školy budou možná už dávno nahrazené.

Roky letí.
AI stoupá.
Krevní tlak se snižuje.

A možná Kristián a Honza společnou řeč najdou.

Nedospělí dospějou.
A politici se pomějou.

Možná pomluvy už kompletně vymizí.
A zlý jazyk nám bude všem cizí.