Odpočinkový den babičky Veroniky - Veronika Skýbová - (ASB-K1)

Píše se rok 2098.

Babičce je 82 let.

Babička se probudila a řekla: „Čuči je už snídaně připravená?“ Čuči odpoví: „Ano, Veru.“ Kdybyste nevěděli, Čuči je robot. Čuči poznamená: „Už ji nesu.“ „Čuči, je toho nějak málo.“ „Ano, Veru, už jsme měli poslední makaróny.“ „Čuči, zaletíš na nákup. Objednej si létající talíř. „Dobře“ na to Čuči. Vezme si vysílačku a hlásí: „Tady dům Veroniky, číslo je 1 neboli klika. Potřebujeme zásobit. Můžete nám přiletět s létajícím talířem?“ „Ano, hned tam jsme.“ odpovídá robot, který řídí létající talíř. Uběhne minuta a robot nasedá do létajícího talíře, ovšem bez papíru, na kterém je napsaný nákup – jenže roboti ho už nepotřebují. Mají už velkou statistiku, takže ví, co potřebují nakoupit a co si přejí lidi.

V létajícím talíři se řidič zeptá: „Kam – vy – chtít – letět?“ Robot Čuči odpoví: „Já – letět – do – obchod – Trebla“. „Ok“ řekne robot létajícího talíře. Zmáčkne tlačítko, na kterém je napsáno Trebla, a za 30 sekund jsou u obchodu Trebla. Robot Čuči vystoupí a jede na páse do obchodu. Vjede tam a odstoupí z pásu na vedlejší malý pás, který má na krajích tablety s druhy ovoce, třeba: malino-ostružino-trojúhelník nebo jablko-kvádr, což je jablko ve tvaru kvádru. Pak se vrací zpátky na hlavní pás pásem z opačné strany, kde jsou zase druhy zeleniny, třeba: saláto-trojúhleník, což je salát ve tvaru trojúhelníku. Když vjede na hlavní pás, přemýšlí robot Čuči: „Zeleninu a ovoce mám zvládnuté.“ Pak odstoupí na pás s pečivem. Třeba tam je rohlíko-koš, což je rohlík ve tvaru koše. A tak odstupuje na další a další pásy, až ten velký začíná zatáčet. Pak už jede zpátky.

Kolik byste čekali minut? Možná si myslíte, že hodně, ale trvá to jenom pět minut. Roboti jsou totiž rychlí a pásy taky.

Takže letající talíř tam pořád byl a v něm i robot neboli řidič létajícího talíře. Robot Čuči nasedl a sdělil: „A – teď – zpátky – prosím.“ „Ano“, řekl robot, který řídil létající talíř. A za 30 sekund byl doma. Vystoupil, zaplatil jedním meurem a šel domů.

Babička Veronika neboli Veru poslouchala relaxační hudbu přes lechátka neboli u nás by to byly sluchátka, se kterými ležíš a relaxuješ. Když přišel robot Čuči s nákupem, řekla: „Čuči, teď máš veget na hodinu. Najez se a pak můžeš také poslouchat relaxační hudbu.“ Čuči odpověděl: „Děkuji, ale ještě zapnu stroj na vyrábění libovolných obědů. Jaký si přeješ?“ Babička Veru se rozhodla: „Třeba palačinky. Dnes nechci polévku.“ „Dobře“, řekl Čuči a nastavil na stroj na vyrábění libovolných obědů palačinky a dal tam suroviny. Stroj se začal pomalu rozjíždět, protože do obědu zbývala hodina.

Mezitím se robot Čuči najedl a zrelaxoval. Pak byl už oběd. Stroj udělal 12 palačinek, takže robot Čuči měl šest a babička Veru měla taky šest. Po obědě poprosila Čučiho: „Prosím, přines mi kávu.“ Čuči zadal na stroji libovolného jídla dvakrát káva a netrvalo dlouho a byla už hotová! Vypili si kávu a babička začala hlasitě uvažovat o tom, co bude dělat odpoledne: „Mohla bych nejprve zaletět na masáž, pak do kina a na večeři do restaurace. Souhlasíš, Čuči? Ty samozřejmě poletíš se mnou.“ „Jupí!“ řekne, spíš vykřikne Čuči. „Tak já zajdu zatelefonovat“ řekla babička Veru. Jak zatelefonovala, pověděla: „Čuči, nachystej se, za třicet sekund tu bude létající talíř.“ Už začal přistávat. Nasedli, zmáčkli tlačítko Relax centrum a za deset sekund tam byli. Vystoupili a zašli si na masáž, pak do kina, ve kterém se promítal film Roboti přilétají. Potom si zašli do restaurace na rajčato-mrkovovou polévku a na špagety. Čuči řekl: „Dnešní den byl nejlepší a odpočinkový!“ A babička Veru to potvrdila.

Konec.