https://www.traditionrolex.com/26
https://www.traditionrolex.com/26
Petr Bezruč - 150 let - K4: Natálie Škultyová | Balónek

Petr Bezruč - 150 let - K4: Natálie Škultyová

4. června 2017, Natálie Škultyová

Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.

Láska i přes ztrátu

Probudily mě paprsky vycházejícího slunce. Byl krásný letní den, ale nebylo mi do smíchu. Mé rodiče před několika dny zajal král, jehož jméno lidé ze strachu nevyslovovali. Jmenoval se Salvador. Byl králem nejen území, které sousedilo s královstvím mých rodičů, ale taky vládl armádě temných bojovníků, poslů zla. Všude, kudy prošli, zasáhla lid neúroda a hladovění. Zničili jim domy, spálili zásoby a vládce popravovali. Proto se ze Salvador stal tak obávaným. Já jsem následovnicí trůnu, protože jsem jedináček a pokud chci, aby zbylo něco, čemu bych mohla vládnout, musím do boje. Dnes nastal ten den, kdy se buď stanu zachránkyní, nebo zemřu.

Vstala jsem z postele, ve které jsem se, krom náruče mého milovaného, cítila bezpečně. Černé vlasy jsem si zapletla do copu. Někdo by čekal, že se obléknu do stříbrného lesklého brnění, ale ne. Oblékla jsem si černé šaty dlouhé nad kolena. Kolem pasu jsem si zapnula opasek. Do pochvy na něm jsem vsunula můj stříbrný meč s ostrým metrovým ostřím. Bála jsem se, jestli tak velký a těžký úkol zvládnu, ale věděla jsem, že musím za každou cenu. Nádech, výdech otevřela jsem dveře pokoje a vyšla na chodbu.

Před mým pokojem stál můj milovaný princ a podle mých plánů taky budoucí král.  ,,Tristapáne“ vyhrkla jsem překvapeně. Modré až šedivé oči mi zajiskřily radostí, že ho vidím. Jako vždy měl své blond vlasy rozcuchané. Ve smaragdově zelených očích mu tančily veselé plamínky. Na sobě měl černé kožené kalhoty a bílou halenu, přes kterou mu byly vidět svaly.  ,,Nikolette, vážně nemůžeš zůstat tady, v bezpečí?“ v jeho hlase byly slyšet obavy.  ,,Ne. Budu bojovat. Za rok mi bude osmnáct a převezmu trůn po rodičích. Musím lidu dokázat, že je budu umět vést.“ Sebevědomě jsem se usmála. Přítáhl si mě do polibku, který jsem mu opětovala. Objal mě a zašeptal:  ,,Ať se stane cokoli nepřestanu tě milovat.“ ,,Ani já tebe, Tristapáne.“ Když jsem tato slova vyřkla, přepadlo mě zlé tušení. Z objetí nás vyrušil rádce.  ,,Je čas vyrazit na cestu výsosti. Bojovníci čekají.“ Řekl. Byl to třicátník. Měl manželku a pětiletého syna. Byla to velice milá rodina.

Jela jsem na vraníkovi, vedle mě Tristapán na bělouši a za námi armáda. Vojáci věděli, že jdou na možnou smrt, ale byli velice věrni království. Bitevní pole bylo na hranicích obou území. Bála jsem se. Rodiče vždycky říkali, že děvčata do bojů nepatří a princezny už vůbec ne. A já teď jedu po boku s mým milovaným je zachránit a zároveň se pokusit o získání vlády nad Jeho územím a tím tak vysvobodit lid z moci krutovládce.

Byli jsme na místě. Naproti nám se tyčila armáda temných bojovníků se Salvadorem v čele. Podívala jsem se na Tristapána. ,,Připravená?“ zeptal se. V jeho hlase byl strach a obavy, které se však snažil skrýt. Přikývla jsem. Tasila jsem meč a Tristapán taky. Zvedla jsem ho nad hlavu. Pootočila jsem se na bojovníky armády. ,,Za Enrysiu!“ vykřikla jsem. Můj milovaný a bojovníci pokřik zopakovali. Pobídla jsem koně do cvalu.

Armády se střetly. Vojáci statečně bojovali. Přec byli salvadorovi bojovníci silnějšími, nebyli tak věrní. Bojovala jsem bok po boku s Tristapánem. Kryli jsme si navzájem záda. Sekala jsem, podala a vykrývala útoky. Bojovníci mé armády začali vyhrávat. Ale ztráta vojska Salvadora nemohla zastavit. Kosil vojáky z mé armády jednoho po druhém. Blížil se k nám. Jenže pak se Tristapán přetočil a postavil se čelem ke mně. Podívala jsem se mu rychle do očí. Projela jimi jiskra bolesti. Shlédla jsem na jeho břicho.  Až teď mi došlo, co pro mě udělal. ,,Ne..“  vydechla jsem. Zadržovala jsem slzy. Čas se pro mě zastavil, i když kolem zuřil boj a Salvador se k nám přibližoval. Tristapánovi se bílá halena měnila v krvavě rudou. Z rány mu trčel hrot šípu. Padl na kolena. Zmocnil se mě žal. ,,Nikolette, nevzdávej se. Vyhraj bitvu..pro mě….Miluju tě..a budu, ať se stane..cokoli.“ řekl s těží sípavě. Zahleděj se mi do očí. V jeho smaragdových očích pomalu pohasínal plamínek života. ,,Vyhraju..taky tě..miluju.“ Dělalo mi problém mluvit. Políbila jsem ho. Po tváři mi začaly stékat slzy. Zavřel oči, ale tentokrát je už neotevřel. Byl tak chladný a bledý.  ,,Tristapáne…“ zašeptala jsem jaho jméno. Žádná odpověď. Hrdlo se mi svíralo. Jenže žal vystřídal hněv. ,,Já vyhraju!“ křikla jsem. Postavila jsem se a rozhlédla. Salvador byl skoro u mě. Rozešla jsem se jeho směrem. Dál od bezvládného těla mého prince.

Když jsme se k sobě dostatečně přiblížili řekl: ,,Malá, nezkušená…divím se, že stále žiješ. Jen škoda tvého přítele. Skvěle by zapadl do mé armády.“ Provokativně se usmál. Vřel ve mě vztek. Zaútočila jsem. Čekal to. Mému útoku se lehce vyhnul. Boj mezi námi byl nelítostný. Vyhýbala jsem se útokům, či je odrážela a útoky jsem oplácela bez lítosti. Čepele našich mečů do sebe narážely. Vzpomněla jsem si na tréninky mě a Tristapána, když jsme byli malí. Jenže nebyl čas na přemýšlení nad minulostí. Teď jsem musela bojovat a přežít. Bylo na něm znát, že mu dávám zabrat. V očích měl překvapení, jak dobrá jsem bojovnice. Opouštěly ho síly, ale mne nikoli. Energii mi dodával hněv a nenávist. Zpomaloval v odrážení mých útoků. Naše meče se naposledy střetly. Odrazila jsem jeho meč, který mu vyletěl z ruky. Neváhala jsem a meč mu vrazila do těla v místech, kde je srdce.  ,,Nezkušená říkáš? Malá? Heh. Shoř v pekle, Salvadore!“ vykřikla jsem a vytáhla z něj meč. V očích měj děs. Padl mrtev k zemi. Zlost ze mne vyprchala. Zbyl jen žal ze stráty mé lásky.

Od toho boje jsem se neusmála. Léta plynula. Přišlo mnoho nápadníků. Mnozí z nich byli pohlední a milí, ale každého jsem odmítla. Rodiče naléhali, abych někoho přijmula a on se tak stal králem, ale já nemohla. Nešlo to. Mým jediným králem byl Tristapán. Jen on mohl zasednout do trůnu po mém boku. Jenže on už není.

Když si Smrt vzala i mé rodiče, vzdala jsem se trůnu a přenechala ho Petrovi, synovi rádce. Věděla jsem, že trůn předávám do dobrých a poctivých rukou. A já sama se uzavřela do svého světa.  Nejedla jsem, sotva pila a nespala. Byla jsem ponořena do smutku. Přemýšlela jsem. Kdybych tenkrát do toho boje nešla, nemusel by být mrtev. Ale já šla a vyhrála. Za jakou cenu? Za tu nejvyšší, čímž že lidský život. Pro mne ten nejdražší.

Zestárla jsem sama a ve smutku. Nastal ten den, kdy mě navštívila stará známá Smrt. Byla jsem možná i šťastná, že si konečně přišla i pro mě. Natáhla ke mne kostěnou ruku, kterou jsem přijmula. Bělavé vlasy mi opět zhnědly. Modrošedé oči se opět radostně začaly třpytit. Vrásčitá kůže omládla a šaty černé jako noc, které nesly můj smutek zbělely. Vyšly jsme vstříc posmrtnému životu. Prošly jsme branou z lidských kostí. Na druhé straně mě čekal můj milovaný Tristapán i s rodiči. Možná jsem udělala dobře, že jsem promeškala tolik šancí na šťastný život s někým jiným. Tolik šancí se zamilovat do někoho jiného, protože by zde nemusel stát Tristapán, ale někdo úplně jiný. Tolik let jsem čekala na naše shledání. Těšila jsem se na jeho objetí a polibky. A jak jsme si slíbili. Budeme se milovat, ať se stane cokoli. I přes smrt, která na každého čeká a je jen otázkou času, kdy si přijde i pro z vás.

Tato prezentace používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tímto souhlasíte.
https://www.traditionrolex.com/26