Rok 2078 - Natálie Eleanor Mlýnková - (ASB-K4)

Dnes je 9. 6. (úterý) a dodavatel léků (nějaký blbý robot, jmenuje se Arnold) mi zatím nedonesl léky na tlak. Ach jo, kde jsou ty časy, co jsem si zašla do lékárny sama. No to je jedno. Píšu zde asi po... počkej... po 53 letech!

Ten čas letí jako voda. To musím sdělit svůj příběh, co se mi stalo mezitím... Takže začnu něčím zábavným, protože nikoho nezajímá, zda jsem odmaturovala, nebo ne.

Už jsem babička dvou... ne, počkat, čtyř vnoučat! No a taky zapomínám — a když jsme u zapomínání — donesl mi ty léky, nebo ne? No to je jedno.

Jsem tedy babičkou čtyř dětí, což je pro mě nepředstavitelné! A upřímně, dítětem dnešní doby bych být nechtěla...Snaží se vést zdravý život, ale pak se to nechá obsluhovat robotem.

Kde jsou ty časy, co jsem mohla odložit telefon, vypnout mobil a jít se projít někam — třeba do hor...To oni jenom tak maximálně s obrázkem před obličejem a nějakýma svýma interaktivními kopečky a vonnou difúzí.

Zrovna dneska mají přijít vnoučata, takže musím mému pomocníkovi... (Nechci říkat robotovi, protože se mi to slovo nelíbí!) A nelíbí se mi ani ta nová technologie — pořád mě za vás něco dělá. Dají mi doma na starost děti... a jako myslíte, že jsem stará?! Nebo neschopná?! No… ale je to od nich pěkné gesto — ne to, že si myslí, že mi to už nemyslí, ale to, že za mě, spíš tedy za toho robota, dali ranec peněz.

Spíš mě zajímá, jak to tu bude vypadat za dalších padesát let. Protože lidský mozek, tedy dnes už spíš technologie, jsou čím dál tím pokročilejší a pokročilejší.

A bojím se, že místo svých následovníků budu mít kolem sebe jen zavařovací sklenice a kusy kovu a plastu... Pche, to je teda ekologie.

Hlavně že už za mého mládí zrušili plastová brčka a udělali víčka, ze kterých se člověk ani pořádně nenapil.

A tak si říkám — možná jsem stará, ale rozhodně ještě nejsem k zahození.