Až se bude psát rok 2068 - Kateřina Sladká - (ASB-K3)

Je konec sedmého měsíce roku 2068 a já každý den přemýšlím nad tím, proč tady vlastně ještě jsem. Zemi už se dávno neříká „Modrá planeta“. Dnes už je to taková šedá, znečištěná, smutná planeta…

Sedím sama v mém malém obýváku. Všude kolem mě ticho. Ani hláska. V tomto světě už neexistuje nic jako radost, laskavost, spolehlivost nebo smích. Jen strach, smutek, beznaděj, sebeobviňování a pocit selhání…

To, co od začátku druhé poloviny tohoto století dýcháme, už ani nevnímáme jako kyslík. Je to spíš směs prachu, odpadu a… dobrá, toho kyslíku tam trochu přece jen je. Abychom mohli alespoň tohle dýchat, staráme se o rostliny a stromy, které pěstujeme doma, protože není kde jinde. Vítr, který roznáší prach z vyhořelých měst, je takzvaný „poslední prach“. Proč? Jakmile se usadí na povrchu, na tom místě už nikdy nic nevyroste…

Moje děti a samozřejmě i jejich děti jsem od roku 2048 neviděla. Tuto hodinu, datum, rok si všichni, kteří jsou dnes ještě naživu, pamatují. Byl to ten den, kdy lidem představili nového robota. Lepšího, mnohem lepšího, než jsme měli všichni jako pomocníka v domácnosti (bylo to normální). Celé se to odehrálo na stadionu Camp Nou v Barceloně…

Robot byl jiný. Měl zhruba dva metry, ale uměl se zmenšit i natáhnout. Jeho název zněl velice zajímavě — ROBO143 ultra stříbrný. Hlavní účel jeho vytvoření byl pomoci důchodcům nebo lidem, kteří jsou nějak hendikepovaní. Vypadal nádherně a nestál moc, každý si ho chtěl koupit…

V momentě, kdy byl online e-shop spuštěn, všichni vytáhli z kapsy telefon, aby měli robota jako jedni z prvních. Včetně těch, kteří tu super show sledovali pouze přes televizní obrazovky. A pak se to stalo…

Aréna se uzavřela. Všichni ztichli. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Dokonce ani Bill Gates, který tohoto robota vymyslel. Roboti, kteří na pódiu stáli, chodili mezi lidmi a postupně je začali hypnotizovat. Lidé odpadávali do hlubokého spánku, který mohl trvat klidně i padesát let. Většina z nich se opět probudila až v nemocnici právě v tomto roce — o dvacet let později…

Mezitím se Země jen zhoršila. Roboti rychle ovládli naši planetu. Koho našli, toho zhypnotizovali. Pak byla sotva tříprocentní šance, že se ještě někdy probudíte. Všichni utíkali, schovávali se do bunkrů nebo na místa, která jsou tichá. Doufali, že je nikdo nenajde. Ale všechno je jen otázka času. Hodně z nich našli, někteří se schovávají dodnes. Jako já…

Ale já v mém malém domečku na úplném kraji lesa žiju sama. Takže by mě ani moc netrápilo, kdyby mě našli…

A tak tu sedím ve starém křesle. Ruce se mi třesou, ale hlava je klidná. Vím, že svět nezemře jednou ranou. Rozpouští se v tichu. A já jen čekám na moment, kdy to ticho pohltí i mne…