Až se bude psát rok... - Eliška Bochniová - (ASB-K3)

Je rok 2085. Sedím v parku na lavičce a dívám se kolem sebe. Všechno je jiné, než bývalo. Stromy už nejsou jen tak obyčejné, mají v sobě senzory, které hlídají, jestli mají dost vody. Jestli prší, tak voda se zachytí do takové nádrže a pak se sama rozvádí až ke kořenům. Umí také měřit čistotu vzduchu. Kolem mě poletují malí robůtci, kteří opylují květiny místo včel, protože těch už moc není. Je tu krásně. Všechno je zelené a voňavé, ale někdy mám pocit, že je to až moc dokonalé. Chybí mi ty dny, když jsme běhali bosky po trávě a byli celí od bláta.

Když jsem byla malá, lidé ještě řídili auta sami. Dnes už všechno jezdí automaticky, auta, autobusy i vlaky. Nikdo se nebojí dopravních nehod a vzduch je konečně čistý. Města jsou tichá, slyšet je jen příroda - ptáci, vítr a voda. Máme sice spoustu techniky, ale lidé spolu tráví míň času než dřív. Každý pořád kouká do hodinek nebo má brýle virtuální reality.

Mám dvě dospělé děti a jedno malé vnouče. Moje dcera Amálka žije v plovoucím městě na moři a stará se o mořské rostliny. Když si s ní volám, promítne se mi její obraz do místnosti. Je to skoro jako by tu byla, ale stejně mi chybí, že ji nemůžu obejmout. Druhá dcera Vanesa bydlí na Marsu a vyrábí virtuální brýle.

Vzpomínám si, jak byl rok 2025 a my seděli ve škole. A paní učitelka se nás ptala, jaký bude svět až budeme starší. Smáli jsme se a říkali, že budem jezdit na létajících autech a bydlet na Marsu. Něco z toho se fakt splnilo. Ale nečekali jsme, že se vynalezne lék na rakovinu a že se většina lidí bude dožívat 120 let. Jsem ráda, že jsem vyrůstala v době, kdy jsme chodili ven, běhali po lese, lezli po stromech a chodili na hřiště. Příroda nebyla tak upravená. Dnešní děti ji často znají jen z obrazovky nebo z virtuálních výletů. A to je škoda, protože svět venku má pořád něco do sebe.

Když o tom všem přemýšlím, říkám si, že technika je super a může nám pomoct, ale nesmí nás ovládat. Doufám, že až bude opravdu rok 2085, budou lidé pořád umět chodit ven.