Budoucnost ve městě Alo - Lilly Ščerba - (ASB-K3)

Byl den 23. října 2043 a já jsem dostala špatnou zprávu. Moje milovaná babička Emily umřela. Nebojte, neumřela na žádnou nemoc, ale stářím. Celý svůj život byla čiperná, ráda navštěvovala různá místa, od tropických ostrovů v Austrálii, až po severní krajinu v Kanadě. Za svůj život procestovala skoro všechna místa na planetě. Nejraději to ale měla v Itálii, kde se rozhodla usadit a založit rodinu. Dědeček Eduardo se s babičkou seznámil v restauraci, on byl číšník a ona číšnice. No byla to láska na první pohled. Dědeček taky rád cestoval, ale oba už chtěli zůstat v Itálii, proto si spolu otevřeli restauraci v Benátkách. Měli spolu 3 děti: Bruna, Eduarda mladšího a mou mamá Elianu. Mně už tento rok bude 31 let, mám svou rodinu a úžasného manžela Bena, a proto vám popíšu můj nejnovější zážitek, který se mi stal právě s Benem.

Když jsem vyklízela babiččin byt, byla jsem strašně smutná, protože to ještě není ani měsíc, co má babička odešla do nebe, ale vím, že by nechtěla, abych se trápila, a tak jsem se pustila do uklízení. Ben mi byl po celou dobu obrovskou oporou. Celý tento proces trval asi 2 týdny. Tento týden v pátek Ben vyklízel ložnici a já kuchyň, najednou na mě zavolal „Ariano! Pojď sem!“ rychle jsem přiběhla a uviděla Bena, jak klečí u zadní stěny babiččiny ložnice, byl dost vyděšený, ani jsem se mu nedivila, taky jsem byla dost vyděšená, když mi Ben ukázal do zdi vyrytá dvířka, byla přemalovaná na bílou, aby asi nešla vidět, ale neonově zelená barva byla těžce přehlédnutelná, s Benem jsme věděli, že za nimi něco je.

Ale že by babička něco skrývala? To na ni nesedí, nikdy neměla žádné tajemství. Byla taková knížka, která se velmi ráda otevírala lidem. S Benem jsme se snažili dvířka otevřít, ale byly připevněné, a hlavně byly zamčené. Najednou jsem si vzpomněla, že ve spodním šuplíku kuchyně byl klíč s koulí naší planety země. Rychle jsem se vrhla do kuchyně, abych klíč našla, ale už tam nebyl, protože jsem ho hodila mezi staré příbory, klíč jsem našla, umyla pod vodou a podala ho Benovi. Když jsme dvířka odemkli a opatrně otevřeli, úplně se nám rozostřili oči. Vedl tam nějaký tyrkysový tunel a hrála tam taková klidná, ale dobrodružná melodie. S Benem jsme se na sebe podívali a společně jsme se vrhli do tunelu, tunel byl asi 50 m dlouhý a široký asi 1,5 m. Na konci tunelu byla další dvířka, tentokrát ale ze železa. Protože jsme se dostali už tak daleko a oba jsme byli zvědaví, neváhali jsme a dvířka jsme otevřeli.

Před námi byl úplně nový svět, krásné moderní budovy se zvláštní architekturou, bylo tam i dost květin, které pokrývaly některé části budov. Vypadalo to trochu jako New York, byl tam Times Square, Central park, ale něco bylo trochu divné. Ben mi zaklepal na rameno ukázal na jednu obrazovku, kde bylo napsáno 23. října 3000. Tři tisíce?! S Benem jsme se na sebe podívali. Jak jsme se mohli teleportovat do roku 3000 za jednu jedinou hodinu? Od začátku mi to přišlo divné. Všude samí roboti, obrazovky a kolem města dokonce nějaká modrá ochranná bublina. S Benem jsme se chtěli vrátit zpátky domů do Itálie, ale to bych samozřejmě nebyla já, kdybych nenechala klíče doma. No, a tak jsme tady museli zůstat, dokud nenajdeme nové klíče.

Chtěli jsme si město prohlédnout. Tak jsme si půjčili nějaké levitující lodě, které nás vznesly nad celé město. Ze začátku jsem se strašně bála, ale jak jsem uviděla tu krásu, hned jsem se strachu zbavila. Jak jsme byli nad městem, všimla jsem si, že dál za bublinou je krásná krajina a pár domů, domy byly taky moderní, ale vypadalo to, jako by občané města odřízli ty, co bydleli na vesnici. Když s Benem obdivujeme tu krásu, přiletí k nám další vůz s paní oblečenou do jakoby alobalu, ale ten alobal jí krásně přiléhá k tělu jako šaty, boty má stejné a dlouhé vlasy má sepnuté do vysokého drdolu. Na ruce má malý projektor. Představila se nám jako Lady AloBee. Byla strašně hodná a nabídla se nám, že nás provede městem a když jsme se jí taky představili a řekli, co se stalo, nabídla se, že nám i vyrobí nové klíče. Díky levitujícím lodím jsme prohlídku města stihli za hodinu. Ano za 1 hodinu!! A to to město bylo skoro stejně velké jako polovina Itálie!!

Prohlídka byla úžasná, viděli jsme školy a jak se tam učí. Představte si, že už se neučí matematika ani jiné jazyky, školy se hlavně věnují sportu a umění, a hlavně už nejsou sešity, ale tablety. Bylo tam plno psích a celkově zvířecích útulků, plno restaurací s místními i světovými jídly, viděli jsme i byty. I ten nejlevnější byt vypadal jak ten nejdražší. Prostě žádné rozdíly. Když jsme se dostali do části města, kde byly banky a nákupní centra, všimla jsem si budovy, která byla pojmenovaná "The Empire of Emily Ba" - ano Emily jako moje babička. Byla sem tak zvědavá, že jsem se zeptala, proč tam je jméno mé babičky a Lady AloBee mi řekla něco šokujícího. Babička tohle město založila a děda jí samozřejmě pomohl. Nemohla jsme tomu uvěřit, moje babička měla jenom přeci nějaké tajemství.

Ve městě jsem s Benem strávila asi 3 dny. Bylo to tam super. I místní občané byli strašně milí. Když jsme dostali klíče od tunelu, bylo mi docela líto, že se musíme vrátit. Ale věděla jsem, že se tu můžu kdykoliv vrátit. Dokonce nám nabídli, že bychom tu mohli zůstat a já bych se stala starostkou. Tohle jsem ale odmítla, protože jsem viděla, jak to Alo baví. A doufám, že i někdo z vás zažije něco podobného.