Němé touhy neznámých duší - Adéla Wolná - (GP24-K4)

Odjakživa mě provázel sen, přála jsem si umět svou tvorbou inspirovat řádku mladých i letitých osob, jež možná, právě tak jako mne, od útlého dětství tížila marná touha. Věřila jsem, že mým údělem bylo těmto slepým duším ukázat směr, pobídnout pár bezradných nohou, nechť vydá se tou správnou stezkou, a ukázat těm, kdo budou naslouchat, že si zaslouží předvést světu a všem, kdo i jedním momentem pochybovali o jejich ambicích a budoucnosti, jakou sílou vládne ctižádost a víra. Proto mě na každém kroku provázely mé smyšlené příběhy, jichž jsem měla popsané stohy diářů a jež měly za úkol mi pomoci se přiblížit k mé vysněné budoucnosti.

Toužila jsem dát všem lidem, jež si prošli již tak dlouhou dobou čekání, hrubě umlčeni železnou rukou společnosti, alespoň jeden malý kousek záchytného bodu, který by jim napověděl a byl snad posledním žijícím důkazem toho, že ne vše je v tomto světě prázdných slibů a zapomenutých přání ještě ztraceno. Mým cílem bylo ukázat lidem nejasný obrys světla v dálce a pomoci uvěřit v lepší zítřky i těm, kteří víru vzdali dlouhé roky zpátky.

Přestože mi to tehdejší doba neulehčovala, cílevědomě jsem následovala svůj sen, pilně studovala, pročítala desítky knih, hladová po vědomostech, smýšlela a vymýšlela příběhy skutečné i zkreslené reality. Příběhy, jež by si jednou bezpochyby zasloužily spatřit záři reflektorů. Tiše jsem doufala, že se jednoho dne mé přání uskuteční, má snaha bude zúročena a svět skrz mé povídky zří, co se ve mně skutečně skrývá.

Tak to mělo být. Ovšem osud není a nikdy nebyl naším přítelem, nýbrž se odjakživa skrýval v našem stínu.

Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, jak může jeden docela obyčejný podvečer zatočit vším, co jste léta pečlivě budovali. Připadalo mi, že tím dnem, kdy nás tatínek zavolal před večeří do kuchyně a oznámil nám své velké rozhodnutí, se všechny mé dosavadní představy rozplynuly v tisíc malých obláčků dýmu.

Posadili jsme se tehdy společně u kuchyňského stolu. Seděli jsme dlouho a maminka, bratr, ani já jsme nic neříkali, jen jsme trpělivě poslouchali tatínka. Zdál se být zachmuřelý a stesk z něj jen sálal, ovšem nikdo si nedovolil cokoli říci. Všichni se zdáli být jaksi rozpačití, jelikož takováto rodinná schůzka u nás nepatřila k dennímu pořádku.

Tatínek nám oznámil, že vystoupil z KSČ. Sdělil, jak naivně při vstupu do KSČ uvěřil všem naslibovaným změnám a doufal, že obdaruje svou rodinu novými lepšími zítřky. Avšak jak čas plynul, zjistil, že se ze všeho, v co zde doufal, vyklubaly pouze zprávy plné lží a neupřímnosti. Na konci své promluvy nám ujasnil to, z čeho jsme měli strach největší, jaký efekt bude mít odstoupení z KSČ na rodinu…

Tím, že jsme opustili komunitu KSČ, jsme byli zbaveni možnosti odcestovat do zahraničí a také přijetí na střední a vysoké školy se pro nás stalo obtížnějším, cítila jsem, jak se všechny mé nelehce postavené plány ztrácí v temné dáli. Nyní mi již nezbývala jiná šance na slibnou budoucnost než víra a obrovská píle. Slíbila jsem si však jedno, že se nenechám zlomit, ne beze snahy a bez boje. Slíbila jsem si to za všechny, za sebe, za svou rodinu, za všechny jednotlivce, kteří oplývali sny a ambicemi tak jako já…

Plynuly dny, plynuly týdny, až bylo mé nekonečné čekání na výsledky přijímacích zkoušek na střední školu ukončeno. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale mé úsilí bylo korunováno úspěchem. Ten den jsem vyhrála jeden dlouhý boj a dokázala, že ani komunistické zřízení našeho státu nedokázalo postavit hranici mezi mým snem realitou…

Našla jsem konec svého příběhu. Příběhu, jenž může být leckomu bližší, než si umí představit, a přestože se udál již desítky let zpět, je stále nehynoucím důkazem toho, že doby bývají kruté, ale dokud nás ještě provází lidská víra, nic není zcela ztraceno.