Generace prarodičů - Matouš Skiba - (GP24-K4)

Jednoho dne, myslím, že to byla neděle, jsem se rozhodl, že půjdu za babičkou a zeptám se jí na to, jak se žilo v době, ve které vyrůstala, protože mě to velmi zajímalo.

Když jsem přišel k babičce domů, s radostí mě uvítala a pozvala mě dovnitř. Sedli jsme si do jejího malého obývacího pokoje. Chvíli jsme si jen tak povídali a potom jsem se jí zeptal: „Babi?“ začal jsem opatrně „mohla bys mi prosím říct, jaké to bylo, když si byla malá?

Babička se na chvíli zamyslela a pak se na mě usmála. „Jasně že ti o tom ráda povím.“ Tak jsem se usmál a začal poslouchat. „No nebylo to tak jako dneska,“ začala babička. „Když jsem chodila do školy, tak už jsme také psali na tabuli, ale nebylo to fixem, ale křídou a do sešitů jsme nepsali propiskami, ale psali jsme inkoustovým perem.“ „Také jsme měli i trochu jiné předměty než dnes, jako třeba krasopis.“ Tak jsem babičku poslouchal a snažil jsem se všechno nějak zapamatovat. „Neměli jsme žádné mobily ani počítače, takže bylo všechno trochu složitější než teď,“ pokračovala babička. „A když jsme náhodou ve škole něco provedli nebo jsme přišli pozdě, tak nám učitelé mohli ubližovat různými fyzickými tresty, jako třeba nás bouchli pravítkem přes prsty.“ „Aha,“ odpověděl jsem.“ „A babi ty jsi taky někdy zlobila?“ zeptal jsem se. „Ne, já naštěstí moc ne, ale byly tam děti, které zlobily docela často,“ odpověděla babička.

„A jaké to bylo po škole?“ dále jsem se vyptával. „No po škole jsem spěchala domů, abych mohla pomáhat rodičům.“ Tak mi babička vyprávěla, že její maminka byla velice přísná, a že nemohla vůbec odmlouvat, jinak by dostala nějaký trest.

Říkala, že musela pomáhat s vysáváním, vytíráním, umýváním nádobí a také řekla, že musela chodit pro uhlí, nebo pro dříví, aby mohli topit v kamnech a bylo jim teplo.

Poté mi řekla, že jednoho dne, asi když byla v šesté třídě, měli se třídou vystoupení a ona měla hrát hlavní roli kašpárka. Takže se velice těšila. Ve třídě různě nacvičovali a trénovali na to, aby se jim to hezky povedlo. Už se blížila neděle, ve kterou mělo být to vystoupení.

V pátek po škole babička přišla domů, ale byla na maminku nějak drzá, takže jí maminka zakázala jít na to vystoupení. Babička byla velmi zklamaná a smutná. Nemohla nikam napsat, že nepřijde, takže s ní všichni počítali.

Nastala neděle a všichni babiččini spolužáci se sešli před divadlem. A v tom přišla paní učitelka a všimla si, že babička chybí. Babička měla velmi důležitou roli a paní učitelka věděla, že se to nikdo za takovou chvíli nenaučí. Proto se paní učitelka rozhodla zjistit, co se děje a zašla k babičce domů, protože naštěstí bydlela blízko divadla.

Paní učitelka přišla k nim domů a poprosila její maminku, aby babičku pustila. Maminka paní učitelce nakonec vyhověla a babička šla.

Vystoupení se nakonec všem velmi povedlo.

Babička mi dále vyprávěla a v tom mi zavolala mamka, že je připravený oběd, a že mám jít domů. Babičce jsem tedy poděkoval a šel jsem.

Uvědomil jsem si, že žiju úplně v jiné době, než moji prarodiče, a že je teď vše mnohem jednodušší než předtím. Babiččiny příběhy mě naučily vážit si toho, co mám, a pochopit, že každá generace čelí svým vlastním výzvám.