Za hranicemi - Jana Hurníková - (GP24-K4)

Mé babičce bylo deset let, když se se svou starší sestrou Helenou a maminkou vydala na návštěvu za tetou do Západního Německa. Psal se rok 1958 a k cestě bylo zapotřebí ověřené pozvání, které teta musela zaslat. V něm garantovala, že se o ně během čtrnáctidenního pobytu postará – poskytne jim ubytování a stravu. Díky tomuto dokumentu mohly překročit hranice Československa. Babiččin tatínek však s nimi jet nesměl. Úřady se obávaly, aby se celá rodina v Západním Německu nerozhodla zůstat.

Cestovaly vlakem do Hamburku, kde je na nádraží vyzvedl strýc a autem je odvezl do menšího městečka, kde už na ně čekala teta. Tam babička poprvé v životě ochutnala banán, který jí ale vůbec nechutnal. Také poprvé stála na kolečkových bruslích – na dlouhé chodbě, která se stala jejich herním „hřištěm“. S Helenou podnikaly malé dobrodružné výpravy po okolí, objevovaly nové a krásné věci. Ale nic z toho nepřekonal první pohled na moře. Šumící hladina, která se třpytila jako křišťál, babičku naprosto okouzlila. Připadalo jí, že hledí do okna vedoucího do jiného světa.

Teta byla švadlena a na cestu zpět jim ušila polštáře, které vyplnila odřezky látek. Ty pak babiččina maminka mohla využít na šití oblečení. Babička si z návštěvy odvezla také kabelku a Helena míč.

Cestou zpět vlakem si sestry sedly na polštáře, aby nemusely sedět na tvrdých lavicích. Když vlak dorazil na hranice v Chebu, ozvalo se hlasité skřípění brzd a vlak se zastavil. Nastoupili celníci. Atmosféra ve vagónu zhoustla a cestující ztichli – všude bylo slyšet jen kroky kontrolorů a šustění otevíraných zavazadel. Jeden z celníků zamířil přímo k babičce a Heleně. Jeho přísný pohled spočinul na polštářích, na kterých seděly. „Jak se vám sedí na těch polštářích, holčičky?“ zeptal se hlasem, který zněl podezíravě i přívětivě zároveň. Babička sebrala všechnu odvahu a odpověděla: „Dobře.“ Celník se však sklonil a polštář prohmatal. Na chvíli ztuhl. „Tohle není peří,“ zamračil se. Všichni tři – babička, Helena i maminka – musely vystoupit a zamířit na celnici.

Tam je čekal další výslech. Celníci jim brali zavazadla jedno po druhém, otevírali je a zkoumali každý předmět. Polštáře také rozpárali, aby ověřili, že v nich opravdu nejsou schované žádné zakázané věci. Maminka byla neklidná, občas se k dcerám skláněla a uklidňovala je tichými slovy. Babičce se zdálo, že celá kontrola trvá nekonečně dlouho. Když ale celníci nenašli nic, co by odporovalo předpisům, ulevilo se jim. „Můžete jít,“ řekl nakonec jeden z mužů a ukázal ke dveřím.

Zatímco vlak odjel, ony zůstaly na nádraží – další spoj měl jet až za několik hodin. Maminka musela zavolat na ostravské nádraží, aby v rozhlasu tatínka upozornili na zpoždění. Unavené čekaly v přeplněné čekárně. Tatínek však na ostravském nádraží chyběl. Dorazil pozdě a rozhlas neslyšel. Babička si s obavami prohlížela hromadu zavazadel a představovala si, jak je budou přenášet přes nadchod nad kolejemi. Naštěstí jim pomohl zaměstnanec nádraží. Linkový autobus je nakonec bezpečně dovezl domů, kde už na ně čekal tatínek plný radosti i úlevy.

Cesta sice byla náročná, ale zážitky zůstaly v babiččině paměti navždy. Byly to vzpomínky na obrovský, kouzelný svět za hranicemi, kam se jí podařilo nahlédnout.