Dětství mého dědy - Marek Životský - (GP24-K3)

Můj děda, o kterém chci vyprávět, se narodil v roce 1958 ve vesnici Řeka. Dětství se starším bratrem však strávil v obci Střítež, kde ve věku 6 let začal chodit do školy.

Na první stupeň základní školy děda chodil v místě bydliště. Toto není zajímavé, ale to, že se ve třídě učily vždy dva ročníky společně (2. a 4. třída společně a 3. a 5. třída také společně). Výjimku tvořila 1. třída. Chodil do české školy, kde výuka probíhala v českém jazyce. V obci se nacházela i polská menšina, která měla svoji školu, ve které se učilo v polském jazyce.

Na druhý stupeň školní docházky dojížděl do vedlejší spádové školy v Hnojníku.

V rodině dědy se na vzdělání nekladl velký důraz. Se školou mu nikdo nepomáhal. Po ukončení základního vzdělání nastoupil do učení v Ostravě (natěrač a malíř pokojů), aby co nejdříve vydělával a pomohl rodině s financemi.

Děti chodívaly obyčejně oblékané a nezáleželo jim na tom. Veškeré oblečení se většinou dědilo po sourozencích.

Když přišel děda po vyučování ze školy domů, nešel si hrát nebo se učit. Nejprve musel pomoci rodičům s hospodářstvím a se vším okolo domu. Když měl vše hotové, mohl si jít hrát. Hry s kamarády a se starším bratrem neprobíhaly u počítače, ale vždy venku.

Jeho taťka Josef (jména se většinou dědila) pracoval jako elektromontér a mamka Marie pracovala u českých drah. Díky těmto povoláním měli různé směny. Proto jsem se děda s bratrem časem naučili prát, žehlit, přišít si knoflík, vařit apod.

Dozvěděl jsem se, že nebývalo zvykem, aby si s dětma jejich babičky a dědové hráli nebo je hlídali. To se stávalo jen o prázdninách.

Jelikož byla rodina věřící, každou neděli a svátky se hezky oblékli a šli do kostela.

Děda zavzpomínal také i na to, jak chodili s bratrem „po šmigrustě" a za peníze, které dostali, si koupili svůj vlastní míč na kopanou. Byla to pro ně veliká vzácnost, protože u nich doma nebylo zvykem dávat si nebo dostávat dárky. Rodiče to vždy zdůvodnili tím, že postavili dům a nemají peníze nazbyt.

Skoro každá rodina má i svá tajemství. V každé rodině se vyskytuje kromě krásných chvil i temná stránka. Z vyprávění dědy jsem zjistil, že jeho maminka měla komplikovanou povahu. Zakazovala své rodině, aby se stýkala se svými dědy, a to i s dědečkem, který žil ve stejné obci jako oni. Dodnes se neví, proč a dědovi to nikdy neřekla. Dědovi to je do dneška líto. Že jeho děda umřel se s bratrem náhodou dozvěděli až z novin, kde bylo oznámení o úmrtí.

Nyní děda žije ve vesnici Dobrá se svojí ženou a společně se starají o babiččinu maminku.

Nyní má 66 let, je v důchodu. Rád chodí na procházky s pejskem Trixie a chodí fandit hokejovému klubu HC Frýdek-Místek.

Z vyprávění jsem se o něm mnoho dozvěděl a zjistil také zajímavosti o jeho dětství. Uvědomil jsem si, že každá generace je vychovávaná jinak, ale základy má stejné.

Dědu mám moc rád nejen, za to, co pro mě dělá a obdivuji ho.