Moje babička - Boris Kubica - (GP24-K2)

Moje babička Jana Chovanová je jedna z nejdůležitějších osob v mém životě. Rád poslouchám její vyprávění o tom, jaký byl život, když byla v mém věku. Často mi říká, že byl život úplně jiný, než jak ho znám dnes.

Babička vyrůstala na dědině ve Strakonicích se svými 6 sourozenci, maminkou Emilií a tatínkem Štefanem. Její škola byla prý menší než moje, ale měla krásnou zahradu, kde děti o přestávkách běhaly a hrály si. Babička si pamatuje, jak se učila číst a psát a počítat, ale také se učila praktické věci, jako šít nebo vařit. Po škole si babička s kamarády hrála venku na schovávanou nebo na honěnou. Neměli doma televizi, takže si vymýšleli vlastní hry. Hrála si s dětmi z ulice i se sourozenci, třeba s panenkami, které sama vyrobila.

Když babička vyrostla, stala se švadlenou. Šití ji vždycky bavilo, pomáhala lidem s opravou oblečení a šila nové šaty. Vzpomíná, že její zákazníci byli často z celé vesnice, někdy i z okolí. Práce švadleny ale nebyla jediná, kterou dělala.

Babička vyprávěla, že jako dítě musela pomáhat na statku. Tam měli krávy, ovce, slepice, prasata a pole, které bylo potřeba obdělávat. Každé léto pomáhala se sklizní. I když to bylo těžké, byla to prý součást života a brala to jako samozřejmost.

Když vyrostla, začala chodit na taneční zábavy, které se pořádaly v místním kulturním domě, kde potkala i mého dědu Milana Chovana. Tyhle večery má dodnes v paměti jako něco kouzelného.

Jednou mi babička řekla, že jejím největším přáním vždycky bylo, aby její rodina byla šťastná a aby měli všichni dobrý život. Myslím, že tohle přání se jí splnilo, protože má nás a my ji všichni máme moc rádi.

Babička Jana je pro mě inspirací, protože byla vždy pracovitá, milá, skromná a dokázala se radovat z maličkostí. Tolik bych si přál, aby mi ještě dlouho mohla vyprávět své příběhy a učit mě to, co umí jen ona.