Tajemství starého kostnu - Magdalena Zendulková - (GP24-K2)

Někdy o prázdninách, nebo když máme volno, jezdíme k babičce do Dolního Újezdu.

Babičku mám moc ráda, a když jsem tady, tak mám pocit, jako kdybych byla v jiném světě nebo v knížce. Maminka je naštvaná, protože je tady spousta starých a zbytečných věcí a  ona je musí uklízet. Když jsme najali nájemníky, museli jsme druhou půlku uklízet, abychom tam mohli přes léto bydlet. Při úklidu jsme narazili na starou skříňku, která stála na komodě. Tatínek říká, že se jí říká kostn (nízký kredenc). Je starožitná a téměř červenohnědá. Když se na ni podívám, myslím si, že skrývá tajemství.

Od maminky vím, že je od tetiček. Jejich maminka byla totiž židovka a za války musela do koncentračního tábora. Tetičky, když byly ještě malé, musely na statek do Újezdu, kde se o ně postarali příbuzní. Tetičky si s sebou přivezly tuto skříňku a stůl s trnožó (jídelní rozkládací stůl). 

Tatínek slíbil, že nás někdy za tetičkami zaveze.

Tajemství starého kostnu (Vyprávění tetiček)

Chtěla jsem se dozvědět, jak to vlastně bylo s tou starou skříňkou a s tetičkami na našem statku za války. Tatínek nás teda zavezl za tetičkami do Třeboně, kde teď žijí. Přestože teta Eva má 93 let a teta Jana je o 11let mladší a má po těžké operaci, tak nám svůj životní příběh rády povyprávěly.

Tetičky žily s rodiči v Praze. Když bylo tetě Evě dvanáct let a teta Jana měla sotva dva roky, byla krutá válka už i v Praze. Protože ještě byly malé, přišlo jim to zajímavé: ty světla, bomby a zvuky. Nemněly totiž s válkou žádné zkušenosti. Byly přece jen moc malé, aby věděly (tušily), že je to zlo. Ale válka byla velké zlo. Němci zavírali židy do koncentračních táborů, jako by to ani nebyli lidé.

Protože maminka tetiček byla židovka, měla být deportovaná také. Tatínek ale žid nebyl, tak se nechal odvést místo maminky. Jenže to nacistům časem nestačilo a tak odvedli i maminku. Tím pádem dvouletá teta Jana a dvanáctiletá teta Eva, zůstaly samotné a opuštěné uprostřed války.

Dozvěděla se to moje prababička Liduška, jejich teta, a poslala svého muže, aby ty holky přivezl na statek do Dolního Újezdu.

Tak se stalo, že jejich věci, byly přivezeny spolu s nimi. Ale pořád to ještě nebyl ten kostn  a stůl s trnóžo.

Ráda bych vám ještě řekla, jak tetičky vyprávěly, jak se jim líbilo u moji prababičky na statku.

Vyprávěly, že se konečně cítily bezpečně. Měly totiž dostatek jídla i svobody. 

Přestože na statku byli ubytování i němečtí vojáci, tetičky z nich neměli strach. Dávali jim totiž špek a dobrůtky.

Po válce se rodiče tetiček vrátili z Terezína zpět do Prahy. Vyprávěly, jak velice romanticky se rodiče sešli. Na Václavském náměstí byla, údajně, veliká tabule, kde se zapisovali všichni, co se vrátili. A na tomto místě se maminka s tatínkem sešli. 

Pak se vydali za holkami na statek. Protože byly koleje rozbombardované, cesta jim trvala týden. Když se všichni spolu sešli, byli šťastní.

Potom jim ale maminka vyprávěla, co všechno v koncentračním táboře zažila a viděla. Vyprávěla jim o „pochodu smrti“. O tom jak „pochod smrti“ doputoval do Terezína, jak lidé umírali hlady po cestě. O tom jak ti lidé převrátili kotel s jídlem a jedli ho ze země.

Je smutné, že se s maminkou dlouho neradovaly, jelikož už byla slabá a nemocná a tak brzy zemřela.

27. ledna je den židovských obětí (Holokaustů).