Vzpomínky mého dědečka - Anežka Kalniková (GP-K2)

Sedím a upřeně hledím do té ubíhající krajiny plné lesů a řek, čím více vlak zrychluje, tím více se stromy za oknem mění ve šmouhy. Začínám pomalu usínat, když v tom mě probudí něžný a líbezný hlas, který se nenápadně zeptá: „Anežko ty usínáš?“ Obrátím se a pohledím na mého milovaného dědečka, kterému se pod rozčepýřenými vousy skrývá radostný úsměv. „Mám nápad, co by tě mohlo zabavit“ a dědeček začal zasněně vyprávět.

„Představ si, že když jsem byl ve tvém věku, tak jsem cestoval takhle vlakem sám. To jsem každé léto jezdil za tvojí praprababičkou. Den před prázdninami jsem si zabalil a další den jsem sedl do vlaku a celou cestu jsem se těšil a uvažoval, jaké dobrodružství zase zažiju. To mi zabralo, celou nudnou cestu vlakem. Pak jsem jen vystoupil a babička mě čekala na zastávce a šli jsme spolu domů. Další den jsme s kluky z vedlejší vesnice šli na Porcinkuli.“

Zamyslela jsem se a zeptala se: „dědečku co je ta Porciknule? ... to je něco z porcelánu?“

„Anežko, takhle se u nás říkalo pouti. Hodně jsem se těšil, na moji nejoblíbenější atrakci, která se jmenovala střelnice. Princip byl takový, že se střílelo na papírové růže a cílem bylo růži sestřelit. Takové zábavné atrakce už asi nejsou.“ Vyprávění dědečka mě bavilo a chtěla jsem slyšet víc, tak proto jsem se zeptala:

„Dědečku a co jste dělali třeba ve škole?“

„Moje milá Anežko, v 5. třídě jsme celá třída jeli na bramborovou brigádu, a to bylo to povinné.“ Zarazila jsem se a ozvala se: „dědečku, co jste tam dělali?“

Dědeček se na oko zašklebil a vzpomínal: „Celý týden jsme brzo vstávali a šli jsme na pole, které bylo nekonečné. Byla to těžká práce, musely jsme tahat kila brambor a byli jsme celí špinaví od hlíny.“ A nakonec se zeptal:“ Anežko, vy ve škole nemáte bramborovou brigádu?“ Odpověděla jsem, že nemáme, protože teď tu práci dělají stroje.“ Dědečku, prosím, pokračuj.“ Dědeček se podíval z okna a řekl,“ největší zábava byla, když jsme jeli na vlečce za traktorem.“

Pro nás to bylo hodně zajímavé a nemuseli jsme se učit, to bylo asi to hlavní. Když byla práce hotová, tak jsme si sedli u ohně a dělali peczoky.

Odbočila jsem od poslouchání a nechápavě jsem se zeptala: “dědečku já nerozumím slovu peczoky.“ Dědeček se zamyslel a řekl: “jak bych ti to jen vysvětlil… jo už vím, to jsou pečené brambory. Dělá se to tak, že rozděláš oheň a uděláš horký popel, do kterého zahrabeš brambory a počkáš, až se upečou. Brambory se potom klackem vytáhnou ven a ještě horké jsme je jedli i s tou šlupkou, která byla celá černá od popela.“

„Na tom poli jsme taky na podzim pouštěli draky. Nebylo to tak lehké, že jsme šli do obchodu a koupili ho. Draka jsme si vyrobili tak, že jsme svázali dvě špejle a polepili to látkou, byl to drak psaníčko, to byl jeden způsob. Druhý způsob byl, že jsme 3 špejle svázali do hromady a přelepili je látkou, tak se vyráběl drak hvězda. Moje maminka byla švadlena, takže jsem to nemusel lepit, ale jen jsem to obšil. Potom jsme se s kluky na poli sešli a soutěžili, který drak doletí nejdál. Musím se pochlubit, že můj drak skoro vždy vyhrál. Někteří dělali drakovi ocas, já jsem ho taky dělal. Vyrábělo se to tak, že se na provázek nalepily různobarevné mašle a takoví ocas se přilepil k drakovi.“ Když dědeček vyprávěl, přemýšlela jsem, jaké by to bylo mít takového úžasného draka.