Byla - nebyla jedna země, kterou si ani představit neumíte, jak je veliká. Ani za měsíc ji nepřejdete, ale když pak nasednete do letadla, tak ji přeletíte za pár hodin. Uprostřed té země se nachází město Wuchan. Jednou tu přiletěl zlý čaroděj na kouzelném mraku a seslal kletbu. A povídá: „V roce 2019 sem přijde zlá nemoc.“ A odletěl. Všichni obyvatelé se báli, ale bohužel se kletba naplnila.
V dnešní době je to hodně těžké. Mamka pracuje na počítači, dohlíží na učení nás tří dětí a vaří. Aby toho neměla moc, tak jí pomáhám. Pomáhám jí hlavně s uklízením domu a vytahováním nádobí z myčky.
Mamka taky ráda pomáhá. Jednou jsme jeli na návštěvu do Ostravy. Jeli jsme autem a mamka uviděla slečnu z Vietnamu, která klečela u stromu s nákupními taškami a brečela.
V dnešní době bychom si měli pomáhat. Různým osobám a různými způsoby. Podle mě by mělo platit pořadí - rodina, přátelé, cizí lidé. Ti, kteří potřebují pomoc nejvíce, třeba starší lidé, potom lidé, kteří žijí sami, také nemocní lidé a ti další.
Jako každý rok, tak i letos v lednu jsme s naší paní učitelko uskutečnily pochod Tří králů. S mými kamarádkami Kájou a Simčou jsme si oblékly bílá ponča a korunky a vyzbrojeny jídlem a teplým čajem jsme vyrazily do ulic Opavy.
Až budu velká, chci být zachraňovatelkou zvířátek. Protože je to dobrý čin pro zvířátka. Abych je vysvobozovala z pastí, oken, plotů, stromů a skal. Chtěla bych, aby se jmenovala Za… Ještě nevím. Aby tam bylo 17 pater, aby bylo pokojů 5 v jednom patře. Můj zástupce by byl hodný. Každý den bychom jezdili po celé Opavě.
Jmenuji se Natálie Kondrátová, je mi 9 let a chodím do 4. A na ZŠ Ilji Hurníka. Do školy chodím ráda, mám ve třídě hodně kamarádek a skvělou paní učitelku.
Ráda pomáhám doma mamce a taťkovi a pomáhám druhým. Třeba starší sestře hlídat mého malého synovce a neteř. Nebo se naučím zahrát na housle někomu z rodiny to, co má rád, a zahraju to. Vždy je to velmi potěší.
Byla jedna paní a ta pekla koláč a dělala těsto na linecké. Když chtěla koláč z trouby vytáhnout, vzpomněla si, že jí chybí vajíčka. Vzala si mikinu, bundu a boty a vyrazila… Nechala bohužel otevřenou troubu...
Každý může pomáhat. Pomoci můžeme komukoli. Já se snažím pomáhat mamince, ať má méně práce. Umývám nádobí, strouhám brambory a pracuju i na zahradě. To mám moc ráda. Myslím si, že pomáhat je skvělé. Když vidím radost, jakou tím udělám mamince.
Jednou jsem s mou maminkou šla na procházku a potkaly jsme mou pratetu. Ta nám řekla, že jejich kočička bude mít koťata, a že je bude muset utopit. Bez rozmyšlení jsem začala maminku prosit, abychom si je vzali. Ta ale řekla, že neví, a že to musí probrat s tatínkem. Nečekala jsem a hned jsem tetě řekla, že rezervuji dvě koťata, jedno pro mě a druhé pro bratra. Zachráním je!
Už docela dlouho celý svět trápí koronavirus. Zase, už podruhé v roce 2020, nesmíme chodit do školy, do kina, do restaurace, do některých obchodů. Nesmíme se stýkat, dokonce musela mamka zrušit oslavu mých 10. narozenin, kterou jsme dlouho plánovali...
Každý pomoc potřebuje
i ten malý človíček.
Příroda se znečišťuje,
je to v ní jak středověk.
Vyrůstám se svou rodinou v rodinném domě na vesnici. Ještě do nedávna jsme zde žili čtyři generace. Moje prababička, babička s dědečkem, maminka s tatínkem a já. V naší rodině bylo vždy zvykem si navzájem pomáhat. Úkoly a povinnosti jsme měli rozděleny podle toho, co každý z rodiny dělá rád...
Ahoj! Povím Vám pohádku. Bude to o tom, jak si můžeme a měli bychom si navzájem pomáhat.
Kdysi dávno žili dva bratři a jeden se jmenoval Oldřich, druhý Karel. Rozhodli se, že půjdou na výlet. A tak jim maminka přibalila kus chleba a vodu...
Jednoho dne přišel covid,
ušili jsme roušek tolik,
že jsme mohli rozdávat,
lidem starým pomáhat...
V době korony si my lidi musíme pomáhat. Sice jsme skoro všichni v karanténě, ale někteří riskují své zdraví, například kuchaři se snaží vařit jídlo pro staré lidi a hodně pro nemocnice. Nejvíce svoje zdraví riskují zdravotníci a sestřičky. Každý den musí nosit roušky a různé obleky.