Přinášíme vám pro horké prázdninové dny speciální fotosoutěž! Určitě toho letos o prázdninách hodně zažijete. Nechte se proto vyfotografovat na zajímavém místě, ve speciální póze nebo ve srandovním oblečení a pošlete nám svoji fotku do naší soutěže. A pozor, na fotce musíte být vždycky vidět!
Přinášíme vám fotografie z oficiálního předání cen literární soutěže Petr Bezruč - 150 let, které proběhlo v rámci Festivalu v ulicích v pátek 30. 6. 2017 na pódiu u Slezkoostravského hradu v Ostravě.
Známe již všechny výherce v naší soutěži, děkujeme všem za účast, za velmi krásné příspěvky. V hlasování opravdu lítý boj a těší nás, že se do něj zapojilo tolik příznivců soutěžících autorů. Oficiální předání cen proběhne v rámci Festivalu v ulicích dne 30. 6. 2017 na pódiu u Slezkoostravského hradu. Dětem, které nebudou moci dorazit, zašleme následně ceny poštou.
Známe již vítěze hodnocení naší odborné komise. Další vítěze určí pouze vaše hlasy. Nyní bylo spuštěno internetového hlasování, na konci textu označte vaši oblíbenou práci pomocí tlačítka To se mi líbí. Hlasování bude ukončeno v neděli 11. 6. 2017 ve 20 hodin. V každé kategorii (kromě 1.) vybíráme ještě další 3 vítěze... Těšíme se na vaše hodnocení.
Vítězná práce - ohodnocena hlasováním čtenářů.
V rukou jsem stálé držel bílý papír a snažil se donutit svůj mozek, aby přijal slova, která na něm byla vyrytá. Jediné, co jsem dokázal přijmout, bylo, že horší rukopis jsem v životě neviděl. A to beru v potaz i ten svůj. Vážně, když už někdo píše něco tak hlubokého, mělo by to i nějak vypadat. Minulo pár minut, než mi došlo, co se tam píše. A pak jsem omdlel.
Jen jedenkrát kolem mne šla láska, napsal Petr nám. Však žila jedna kráska, jež ho milovala, a o té, teď píši Vám. Muž její bojovníkem české cti se stal. Měli spolu šest dětí z nich jednoho Vladimíra, Jenž naší země špatnosti ukázal.
Ležím si na v postýlce s nebesy a snažím se usnout. Maminka říkala, že musím spinkat, jinak budu pořád taková maličká holčička. Nechápu to, vždyť mám teprve měsíc a ona říká, že budu prý malá. No to se uvidí. Já si totiž myslím, že ještě vyrostu. Ne já si to nemyslím, já to vím stoprocentně. Jinak by byli všichni členové mé rodiny malí, ale omni jsou přitom obrovští.
Jaké to je, když ti nikdo před spaním neřekne „miluju tě“ jaké to je, když nikomu nechybíš, Jaký je ten smutný život, to právě chudinko jen ty víš. Sedíš si tu v denním letu jak růžička za rozkvětu, jenže ty nerozkvétáš, uvadáš, a v zapomnění upadáš.
Dneska vám budu vyprávět příběh, který se mi stal nedávno. Je to příběh o klukovi, který sehluboce zamiloval do jedné holky. Ale ona ho nechtěla a on se s tím nechtěl smířit. Ten kluk sejmenoval Tomáš a ona Anna. Byl normální den školy, středa. Přišel jsem ráno do školy na 7 hodinu jako vždycky. Nikdy se mitam nestalo nic neobvyklého. Až na ten den.
Vítězná práce - ohodnocena hlasováním čtenářů.
Každý člověk má ve svém životě někoho, na kom mu záleží, miluje ho a nikdy by ho neopustil. Může to být rodina, přátelé… Zkrátka někdo, kdo by nám chyběl a postrádali bychom ho, kdyby se třeba jednou nevrátil domů. Já ale ne. Před pár lety jsem přišel o všechno. Moji rodiče vlastnili malé květinářství, milovali svoji práci.
Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Probudily mě paprsky vycházejícího slunce. Byl krásný letní den, ale nebylo mi do smíchu. Mé rodiče před několika dny zajal král, jehož jméno lidé ze strachu nevyslovovali. Jmenoval se Salvador. Byl králem nejen území, které sousedilo s královstvím mých rodičů, ale taky vládl armádě temných bojovníků, poslů zla. Všude, kudy prošli, zasáhla lid neúroda a hladovění.
Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Všechno její tělesné teplo už vyprchalo a ona zůstala chladná. Neustále jsem upíral pohled na její hruď. Hledal jsem sebemenší známku pohybu. Sebemenší zdvihnutí či klesnutí. Její hrudník byl ale nehybný jako krajina s mírnými hrbolky a záhyby. Čekal jsem, až se její oči otevřou a odkryjou tu rozkvetlou louku, kterou jsem tolik miloval, až ji zacukají koutky a objeví se úsměv...
Vítězná práce - ohodnocena hlasováním čtenářů.
Jmenuji se Sandra. V létě jsem dostala úžasný nápad, a sice přihlásit se na herecký kurz. Ach ano, bylo to pro mne těžké, protože se trochu děsím společnosti cizích lidí. A protože jsem se chtěla překonat, šla jsem na první setkání. Snažila jsem se se nebýt příliš nápadná, a proto jsem si oblékla tuctové modré rifle, bílé triko bez potisku a na nohy jsem si obula červené tenisky.
Zdravím, jsem Sofie McNeilová a je mi patnáct let. Žiji v dětském domově už od tří let, kdy můj věčně opilý otec to přehnal a už se z toho neprobudil. Matka byla feťačka, která od otce utekla po mém narození. To díky ní jsem se narodila se závislostí na heroinu. Od té doby co můj otec zemřel jsem se uzavřela do sebe a s nikým nemluvím.
Když mi bylo 5 let, paní zima nám předváděla, jak umí být krásná a romantická, když všechno kolem nás zahalí do sněhové peřiny. Krajinu promění v pohádku. V ten den, když mrzlo, až praštělo, začíná moje pohádka. Tatínek v tento den donesl domů malinké chlupaté klubíčko, které sedělo u našich dveří a třáslo se zimou.