Zdravím, jsem Sofie McNeilová a je mi patnáct let. Žiji v dětském domově už od tří let, kdy můj věčně opilý otec to přehnal a už se z toho neprobudil. Matka byla feťačka, která od otce utekla po mém narození. To díky ní jsem se narodila se závislostí na heroinu. Od té doby co můj otec zemřel jsem se uzavřela do sebe a s nikým nemluvím.
Když mi bylo 5 let, paní zima nám předváděla, jak umí být krásná a romantická, když všechno kolem nás zahalí do sněhové peřiny. Krajinu promění v pohádku. V ten den, když mrzlo, až praštělo, začíná moje pohádka. Tatínek v tento den donesl domů malinké chlupaté klubíčko, které sedělo u našich dveří a třáslo se zimou.
„Děti, chtěla bych vám říct příběh,“ vyprávěla stará žena v šátku. „Byl jednou jeden kraj, kde ptáčci tvořili dokonale znějící orchestry, lidé tančili a prozpěvovali si k práci, kraj byl plný slunce a na obloze nebyl ani mráček. Ze všech koutů se jim linuly různé rýmy veselých písniček a říkadel, ale kdesi v něm se nerozléhala písnička plná radosti, jak tomu bylo všude jinde.
Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Jednou kolem šla, pěkná láska má. Podobu měla jako růže, jako nádherná žena, která vše přemůže. Jen si tak šla a mne zasáhl blesk - ta její krása a očí lesk. Byli jsme v parku, potom šli do lesa, má v očích nádheru, jak barvu modrou nebesa.
„I fall in love“, to jsou anglická slova, která vyjadřují: láska, cit a něha0 .„I love you“ muž ženě říká, když ji jako svou lásku vnímá. „Give me love“ je píseň o tom, jak někdo prožívá svou tíseň. Tíseň v lásce, kterou zažíval i Amor, že než nebýt s ní, je lepší zemřít na mor.
Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Psal se rok 1911 a já se narodil, byla tma a já nic neviděl, hned jak jsem otevřel oči, tak jsem se divil, co za zvuky jsem to slyšel. Jako malý jsem s tátou chodil na ryby, když jsme přišli domů, máma měla vždy usmažené koblihy s náplní povidlovou.
Měli jste někdy nebo dokonce máte nejlepšího kamaráda? Já jsem jednoho takového poznal. Ale jen jedenkrát. Jmenoval se Jason a jednoho léta se přistěhoval do domu vedle nás. Ve škole jsem moc kamarádů neměl. Kluci u nás byli arogantní a pořád se nad někoho povyšovali. A tak mi nezbylo nic jiného, než se bavit s holkama.
Vítězná práce - ohodnocena hlasováním čtenářů.
Existuje mnoho typů lásky. Láska k lidem, láska k přátelům, láska k literatuře (jako byla u pana Petra Bezruče) a také láska k hudbě, kterou mám já a chci vám popsat, jak to cítím. Hudba je pro mě jako vzduch. Je potřebná, ale zároveň tajemná jako noční obloha při měsíci. Je to základ mého života.
Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Byla jednou jedna dívka a ta se jmenovala Lucka.Milovala každou živou duši a měla velkou lásku k přítomnému světu. Měla samozřejmě také rodiče, ale ti byli hodně zlí, nesnášeli žádnou živou duši a tím pádem neměli rádi ani svou dcerku Lucku.
Vítězná práce - ohodnocena hlasováním čtenářů.
Láska? Pro mě láska není jen pocit! Láska je jako vstoupit na tenký led, nikdy nevíte, kdy se můžete propadnout a každým krokem praská víc a víc. Nemůžete udělat krok zpět, protože tam led už není a když se zamilujete, tak už není cesty zpět.
Láska je krásná věc. Milujeme svou rodinu a své přátelé. Těmi přáteli myslím ty, kteří vás nezradí, jsou upřímní a dobře si s nimi rozumíte. Dobrý přítel nevěří pomluvám, které se o vás šíří a má za vás radost, když se vám něco povede. Věnuje vám vřelý úsměv, když máte špatnou náladu nebo nejste uvolnění.
Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Láska, každý jistě zná toto slovo. Často si lidé říkají, že už Něco, nebo Někoho mají. Jiní tvrdí že je láska k jídlu, koníčkům… Já Vám však chci říct to, co se mi dnes mihlo hlavou. Láska… to je pouto, které nás váže ke světu, živočichům a plno dalších. Když se jedna jediná bytost odloučí od té druhé, působí to smutně. Protože jsme svázáni tím největším poutem na celém světě, na celé galaxii…
Vítězná práce - ohodnocena hlasováním čtenářů.
Každý z nás má v srdci místo, kterému říká oblíbené či nejoblíbenější. I já takové mám. Místo, na které se ráda vracím, ráda o něm vyprávím kamarádům, ráda vzpomínám na chvíle tam prožité. Je to naše malá chata stojící nedaleko Žimrovické skály a řeky Moravice.
Kdysi dávno, před mnoha lety, se má rodina přestěhovala sem, do Moravskoslezského kraje. A já vám teď budu vyprávět, jak to celé vypadalo. Tenkrát babička čekala své první dítě, a jelikož její rodiče bydleli v Opavě, neviděla důvod, proč zůstávat na Slovensku, a proto se ona a můj děda přestěhovali za babiččinými rodiči.
Východní nádraží. To prosté místo na konci Opavy, přes které projdou denně tisíce lidí, které znám i neznám. Vyvolává ve mně velmi zvláštní pocity. Mnohdy i velmi rozporuplné. Cítím zde pohodu a příjemnou atmosféru i přes hluk, bez kterého by se ostatně nádraží ani neobešlo. Ovšem i toto přidává na mém uklidnění. Nikde se necítím tak skutečná jako zde.