Každý může pomáhat. Pomoci můžeme komukoli. Já se snažím pomáhat mamince, ať má méně práce. Umývám nádobí, strouhám brambory a pracuju i na zahradě. To mám moc ráda. Myslím si, že pomáhat je skvělé. Když vidím radost, jakou tím udělám mamince.
Jednou jsem s mou maminkou šla na procházku a potkaly jsme mou pratetu. Ta nám řekla, že jejich kočička bude mít koťata, a že je bude muset utopit. Bez rozmyšlení jsem začala maminku prosit, abychom si je vzali. Ta ale řekla, že neví, a že to musí probrat s tatínkem. Nečekala jsem a hned jsem tetě řekla, že rezervuji dvě koťata, jedno pro mě a druhé pro bratra. Zachráním je!
Už docela dlouho celý svět trápí koronavirus. Zase, už podruhé v roce 2020, nesmíme chodit do školy, do kina, do restaurace, do některých obchodů. Nesmíme se stýkat, dokonce musela mamka zrušit oslavu mých 10. narozenin, kterou jsme dlouho plánovali...
Každý pomoc potřebuje
i ten malý človíček.
Příroda se znečišťuje,
je to v ní jak středověk.
Vyrůstám se svou rodinou v rodinném domě na vesnici. Ještě do nedávna jsme zde žili čtyři generace. Moje prababička, babička s dědečkem, maminka s tatínkem a já. V naší rodině bylo vždy zvykem si navzájem pomáhat. Úkoly a povinnosti jsme měli rozděleny podle toho, co každý z rodiny dělá rád...
Ahoj! Povím Vám pohádku. Bude to o tom, jak si můžeme a měli bychom si navzájem pomáhat.
Kdysi dávno žili dva bratři a jeden se jmenoval Oldřich, druhý Karel. Rozhodli se, že půjdou na výlet. A tak jim maminka přibalila kus chleba a vodu...
Jednoho dne přišel covid,
ušili jsme roušek tolik,
že jsme mohli rozdávat,
lidem starým pomáhat...
V době korony si my lidi musíme pomáhat. Sice jsme skoro všichni v karanténě, ale někteří riskují své zdraví, například kuchaři se snaží vařit jídlo pro staré lidi a hodně pro nemocnice. Nejvíce svoje zdraví riskují zdravotníci a sestřičky. Každý den musí nosit roušky a různé obleky.
Výrok j. A. Komenského: „Komukoli prospěti můžeš, prospívej rád, možno-li celému světu,“ mě přiměl k zamyšlení nad problémy dnešního světa. Vyhledala jsem si různé články a organizace např. Lékaři bez hranic nebo Člověk v tísni. Obě organizace jsou rozšířené různě po světě. Touto úvahou bych chtěla poukázat na to, že je rozumné lidem pomáhat.
V dnešní době si lidé hledí sami sebe. Přitom kolem nás je spousta lidí, kterým můžeme pomoci. Nemusí to být velká pomoc. Stačí maličkost, která nás vlastně ani nic nestojí a přitom můžeme udělat velkou věc. A vůbec nezáleží na tom, kolik nám je let.Pár rozhovorů nám ukáže, jak je to vlastně snadné…
Kdo by si jen při oslavách Nového roku 2020 pomyslel, že srdečné objetí či políbení na tvář bude tabu, a že se „ze dne na den“ změní celé lidství.
Začíná nový den. Vzbudím se, vezmu si aktovku a jedu do školy. Ulice plné lidí, všude auta, tramvaj přecpaná. Den jako každý jiný. Odpoledne, když se vrátím domů, mamka mi dává do ruky ušitou roušku a desinfekci...
J.A. Komenského osobně obdivuji, protože označení „učitel národa“ nezíská jen tak někdo. A vlastně díky němu máme dnešní způsob vzdělávání, což je nazváno „škola hrou“. Takže jeho myšlenku, pod kterou si každý představí něco jiného, vlastně splnil. Pomohl dětem prakticky z celého světa ke vzdělání.
Proč jsem se rozhodla do této soutěže zapojit? Popravdě asi proto, že jsem chtěla lidem něco vzkázat. Dvanáctileté děti jako já nemají moc možností, kde říct svůj názor více lidem. Myslím, že toto je dobrá cesta…
Občas je to trochu těžší.
Netuším,
jestli sama sobě zapírám,
nebo radši mlčím.
Pak si vyčítám ticho.
Teď, jak je koronavirus, měli by si lidé více pomáhat. Měli by se podporovat zdravotní sestry a doktoři, protože ti v tuhle situaci to mají nejtěžší. Musí mít celý den roušky a starat se o málo nebo občas i o hodně nemocné pacienty a přitom riskují svoje životy a ohrožují svoje přátele, jen aby pomohli pacientům.