Dostavěli jsme dům a kromě zařízení do pokojů a kuchyně bylo nutno vybavit i místnost, kde i „císařpán chodí pěšky, „tudíž záchod. Kromě různého vybavení bylo nutno koupit i čistič mísy, tedy štětku. Konkrétně WC štětku s držáčkem, který je upevněn na šroubku s hmoždinkou ve zdi. Ještě přesněji v kachličce vedle mísy.
K této soutěži jsem se rozhodla využít vzpomínky mého tatínka, protože spolu tyto věci moc neprobíráme, tudíž mne jeho odpovědi velice zajímají.
Budu se ptát svého tatínka-Tomáše, který pracuje ve státní správě. Pomáhá řešit lidem, jejich sociální situaci, bydlení a zlepšovat životní úroveň. Jeho největším koníčkem je práce na chatě, kde rád seče trávu, natírá vše, co se dá, opravuje pokažené věci a celkově tak relaxuje a čerpá energii do dalších pracovních dní.
Rozhodl jsem se udělat rozhovor se svou babičkou, protože to je můj nejbližší člověk.
Dnes jsem tady se svou dvaatřicetiletou sestrou Andrejkou, která je v současné době na mateřské dovolené se svým druhým synem Filípkem.
Rozhodla jsem se udělat rozhovor s mamkou, protože s ní mám nejvíce zážitků, které se dají dobře převyprávět dál.
Rozhodla jsem se udělat interview se svou babičkou Emílií, která přes 50 let pracovala ve školství a zažila mnoho vtipných situací, ke kterým se dodnes ráda vrací. Pro dnešní rozhovor si jednu z nich vybrala.
Dnes jsem tady se svou sestřenicí Ivou, která nám poví o své vtipné příhodě z dovolené v Itálii.
Vítám Vás u dnešního rozhovoru s mojí babičkou paní Kostkovou, na kterou mám nachystáno pár otázek. Začneme s první otázkou.
Když jsem byla malá, tak mě zajímalo, jak chutná pivo. V té době mi bylo asi 7 nebo 8 let. Mým rodičům totiž pivo chutnalo, tak jsem chtěla vědět, jak to chutná. Rodiče mi říkali, že to pivo mít nemůžu, protože to je jenom pro dospělé.
A je to tady zase, rodinná oslava narozenin. Moje babička má sedmdesát tři let, což znamená typická rodinná sešlost. Sejde se celá rodina, všechny tety, strejdové, sestřenice, bratranci atp. Některé ani neznám, ale stejně celý večer budu poslouchat, jak jsem vyrostla a jak mě vozili v kočárku, když mi byly třeba dva roky.
Kdykoliv, když jdu já a moje rodina na oslavu, naposledy jsme byli na oslavě před týdnem, tak moje teta a strejda vždycky připomínají příběh, který se mi stal o prázdninách, když jsem byl malý.
Tato příhoda se u nás povídá snad každým rokem, hlavně kolem silvestra z nějakých podivných a neznámých důvodů... Za doby, kdy ještě můj táta chodil na základní školu, tak byl celkem „darebák”. Moc se neučil, ale rád se občas poflakoval s jeho kamarády po městě.
Jelikož moje babička pracuje v nemocnici jako sestřička, tak by bylo zajímavé se jí zeptat, jestli nemá nějakou historku, a hele, ona ji fakt měla. Byl letní krásný večer. Všichni pacienti byli v klidu, zkrátka prostě klidná směna. Je potřeba zmínit, že v tu dobu bylo horké léto a asi bylo hodně dusno, což znamená, že byla otevřená okna.
Všichni máme jistě nějaké vtipné rodinné vzpomínky, které se buď staly v naší přítomnosti, nebo v minulých letech našich rodičů či prarodičů. A co si budeme povídat, některé z nich jsou opravdu dokonalé jednohubky.
Jednoho překvapivě teplého dubnového rána, kdy se všechny květy probouzely a už pár dnů kvetly spolu s listy na stromech, co zakrývaly naše obrovské slunce bez mraků, se naše celá rodina rozhodla sejít a oslavit narozeniny našeho nejmladšího člena rodiny, Matouše. Je to syn bratrance mojí maminky a všichni se ho nemůžou nabažit.
Byl zimní večer před Vánocemi, venku padal sníh, doma byla vánoční nálada a ve vaně plaval spokojeně kapr. Mně byl 5 let, bydleli jsme v bytě společně s našimi psy Ketty a Perry. Ketty a Perry se chodily často dívat do koupelny, jak si tam kapřík pěkně plave.
Před pár lety jsme se rozhodli, že běžný nákup v supermarketu dostane trochu vojenský nádech. Můj děda, který strávil svá mladá léta v armádě, se stal nečekaným velitelem naší mise. S výkřikem: “Do boje!”, jsme se vydali do velkoobchodního labyrintu, přičemž děda vedl cestu s košíkem, který si přejmenoval na “vojenský taktický vozík”.
Jednoho krásného slunečného jarního odpoledne jsem šel s rodiči a mladším bráchou na procházku do nedalekého porubského lesoparku. Vzhledem k tomu, že bylo po dešti, naše cesta vedla raději po vyšlapané lesní pěšince.
Život s mladší sestrou bývá pro staršího sourozence většinou těžší. Navzájem si děláte naschvály a provokujete se, obzvlášť když jste oba ještě malí, ale když se něco přihodí tomu mladšímu, vina většinou padne na toho staršího. Typická věta: “Máš mít víc rozumu!”, zní v hlavě asi každému staršímu sourozenci.
Před dvěma lety jsme se v létě rozhodli, že strávíme týdenní dovolenou v Řecku. Jela jsem s tetou Verčou a její kamarádkou Lenkou s její rodinou. Domluvili jsme se, že pojedeme jedním větším autem. Lenčin manžel Vašek řídil, a tak jsme se vydali na dovolenou cestou přes balkánské země. Ale nebyli bychom to my, kdyby šlo všechno hladce.
„Taková šílená rodina!“ To dokáže říct jen ten člověk, který má vlastního sourozence. A já toto o naší rodině říct můžu, protože vyrůstám se svými třemi staršími bratry. Ten nejstarší je samozřejmě něčím výjimečný, ale každého z nich mám ráda stejně, i když někdy to tak nevypadá. Sama si říkám: „Jaké by to bylo ty bráchy nemít?“
Zdá se mi to, jako by se to stalo včera, přitom je to už několik let od této legendární dovolené. Vždycky, když na si na ni vzpomenu, vybaví se mi jen vtipné vzpomínky, na které budu v dobrém vzpomínat.
Vždy jsem milovala každé sváteční dny, ať už to byl Halloween, Velikonoce, nebo třeba jen jednodenní prázdniny. Můj oblíbený byl ale vždy Štědrý den. Vrátit se domů ze školy, kde jsme v angličtině dostali vánoční pracovní list, nebo mé hodiny klavíru a také houslí, ve kterých jsme vždy hráli pouze koledy, nebo známé anglické písně, jako je třeba White Christmas.
Drahý B. Ji, uplynul již celý rok ode dne, kdy nás od sebe odloučila pět tisíc mil vzdálená válka. Od té doby neuběhl jeden jediný den, kdy bych na tebe nemyslela, kdy by se mi po tobě nestýskalo a vím, že za tím nekonečným oceánem sedíš ty a při čtení každého slova v tomto dopise myslíš na mě.
Nemyslím si, že bych byla nějak výrazně špatná v pamatování si věcí, avšak netvrdím ani, že bych v tom nějak vynikala, a to hlavně když jde o učivo, které bych měla umět, věci, které bych měla udělat nebo vzpomínky dávno prožité. Ovšem je zde jeden zážitek, jenž se mi vryl hluboko do paměti.
Začalo internetové hlasování - hlasujte do pátku 8.12.2023 12:00 hod.
Rodinný život někdy přináší vážné chvíle. Ale hlavně také spoustu zábavných zážitků, momentek, které si pak pamatujeme po celý život a rádi na ně vzpomínáme...
Promluv si s rodiči, sourozenci, babičkou nebo dědečkem a připomeň si humorné situace ze života vaší rodiny. A pak se o ně s námi poděl v naší literární soutěži...
Vyhlašujeme vítěze naší literární soutěže Kamarádství nezná hranic.
Předně však chceme pochválit všechny děti, které se zúčastnily naší soutěže. Měli jsme obrovskou radost, jaké krásné práce jste nám zaslali. Všichni, opravdu všichni, můžete být na sebe velmi pyšní...
Kamarádství záleží na tom, jak se ten kamarád chová. Nezáleží na tom, jestli mluví ukrajinsky, německy, polsky, anglicky. Mám jednu kamarádku z Ukrajiny a jmenuje se Vika. Líbí se mi na ní, že je hodná a není zlá. Jsem ráda, že jí něco rozumím...
Kamarádství je moc důležité, protože máš společnost a nejsi sám. Když někdo nemá kamaráda, tak je to smutné. Když jsem poprvé nastoupila do jiné školky, protože jsme se přestěhovali, nejprve jsem nikoho neznala. Potom jsem se brzo skamarádila a bylo mi hezky...