Moji prarodiče žili v úplně jiné době než já. Neměli mobily, tablety ani počítače. Museli se zabavit tím, že si více hráli venku, na honěnou, na schovku, s míčem nebo skákali panáka. Museli více pomáhat doma, třeba s vařením, uklízením nebo se starali o domácí zvířata...
V televizi byly dva programy. Pohádky hrály jen v neděli nebo o svátcích. Nebyly počítače ani mobily. Děti hrály pexeso, Člověče nezlob se, hodně se četlo a chodilo do knihovny. Děti si hodně hrály venku, nebyla auta, v zahradách nebyly bazény...
Můj děda vyrůstal v Hati, to je taková malá vesnička. Chodil tam do školy. Měl tam kamarády a jediný sport tam byl fotbal. Hrál fotbal za Hať. Staral se o zahradu, sekal dříví a králíků sekal trávu. Musel se starat o husy a past kozy...
Mým úkolem bylo zjistit od svých prarodičů, jaký měli život dříve a jaký život je teď. Správně má mít každý čtyři prarodiče, ale ne vždy tomu tak je. Já už mám pouze dvě babičky a jednoho dědečka z tatínkovy strany, ten druhý zemřel, když jsem byla ještě hodně malá...
Dnešní život je vyspělejší a uhoněnější než byl na našich prarodičů. Žilo se lépe dříve nebo v této uspěchané době? Prarodiče si musely vystačit s klasickým dopisem nebo telegramem. Dnešní mládež neumí posílat dopisy. Někteří ani neví, co to pomalu je...
Porovnání éry před a po sametové revoluci. Před: Narodila jsem se v 60. letech minulého století a často porovnávám různé cenové rozdíly potravin i spotřebního, průmyslového, lékárenského zboží. Ceny jízdného ve vlacích, letadlech i MHD byly
Budu psát o babičce Janě, kterou mám moc ráda. Dětství prožila na sídlišti v Ostravě-Hrabůvce. Měla hodně kamarádů, se kterýma chodila ven před dům a hráli si spolu. Její maminka ji hlídala z okna. O víkendu byl čas praní...
Moje babička se narodila v roce 1960. Bydlela blízko Bělského lesa, chodila si tam hrát s kamarády. Hráli tam kuličky, na slepou bábu, krvavého dědka. Moje babička mohla jít ven, až měla hotové domácí úkoly. Úkoly si psala sama. I ze školy chodila sa
Úkol jsem napsal s babičkou, která je o 56 let starší. Neměli ani mobily, počítače ani internet. V domě, kde babička žila, byl jen jeden telefon. Jezdilo málo aut a ona po cestě počítala, kolik aut potkala, někdy i 10. Nyní má mobilní telefon každý...
Můj dědeček na své dětství vzpomíná takto: „Mé dětství bylo hezké, plné her a dobrodružství s mými kamarády. Ve škole jsme se vždy domluvili, co budeme po vyučování dělat a kam vyrazíme. V té době jsme bydleli v Porubě a naše výpravy...
Můj dědeček prožil dětství na vesnici v padesátých a šedesátých letech. Když jsem byl u prarodičů na návštěvě, dědeček začal vzpomínat a já žasl nad tím, jak moc se jeho dětství liší od mého. Do školy chodil pěšky 3 km, já mám školu za domem...
Moje babička Renata bydlí v Ostravě. Má 58 let. Ráda vzpomíná na své dětství. Ve škole se jí líbilo. Spolužáci i učitelé byli fajn. Chodila do sportovního kroužku, kroužku angličtiny a zpěvu. Také od 5. třídy hrála na klavír. Musela poslouchat své rodiče...
Babičko, Vlastičko
vzpomínej maličko.
Jak to bylo,
jak se žilo.
Narodila jsem se 4 roky po válce. Tehdy byla dost chudá doba. Pamatuji si, že byl příděl jídla i látek na oblečení na lístky, aby se dostalo na všechny. Maminka a tatínek pracovali, nastěhovala se k nám babička, která vařila a starala se o mne a bratra...
Moje babička se jmenuje Helena a narodila se v Litvínově v roce 1950 jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Když byla malá, tak nebyly hračky a hry jak teď. Babička měla jednu panenku a tu vozila v dětském vozíku na velkém dvoře statku...
Moje babička je Božena Bednářová. Svoje dětství prožila na vesnici ve Václavovicích. Měla jenom za kamarády samé kluky. Proto hráli na indiány, vojáky a také fotbal. V létě jsme o prázdninách stanovali na zahradě. Na dovolenou ani na tábor babička nejezdila...
Moje babička má 74 let. Bydlí ve Václavovicích. Vždy jezdívali pod stan do lesa a ještě k moři. Se svojí sestrou si šli hrát do lesa za dům. Vždycky, když byla s kamarády venku, hráli fotbal nebo hokej. Jednou týdně chodili na nákupy v pátek odpoledne....
Mám už jenom jednu prababičku Drážu. Narodila se v roce 1944 v Šenově. Prababička měla celkem čtyři sourozence. Bylo jich celkem 5. Byly samé holky, babička je druhá nejstarší. Prababička se musela starat o mladší sourozence...
Můj dědeček se narodil v Šumperku v roce 1949 a dostal jméno Rudolf po svém otci. Vyrůstal na statku ve vesnici jménem Bludov, která je v Olomouckém kraji. Svoje dětství strávil staráním o své sourozence a pomoci na chodu domácnosti a statku...
Do školy chodila ráda, těšila se na kamarádky. Do školy se tehdy chodilo i v sobotu, takže bylo 6 pracovních dnů v týdnu. Ve škole se psalo perem naplněným inkoustem, takže se mohlo někdy stát, že byla v sešitě velká kaňka. A k tomu se používal piják, který tu kaňku vysál...
Moje babička Věrka do svých 6 let bydlela se svými rodiči v Praze, poté se přestěhovala do Ostravy. Chodila na základní devítiletou školu. Při škole chodila na plavání a současně se učila německému jazyku. Jednou týdně se učila hrát na klavír a navštěvovala...
Moje babička se jmenuje Pavla. Narodila se v roce 1944 v období druhé světové války. I když to byla těžká doba, babička má hezké vzpomínky na dětství. Bydlela ve vesnici na velkém statku, kde bylo spoustu domácích zvířat...
Děda vyrůstal ve městě, ale nejraději vzpomíná, jak jezdívali na prázdniny na vesnici k babičce. Tam měl hodně kamarádů, se kterými vymýšleli spoustu her a lumpáren. Jezdili na žebřiňáku, někdy i na koni. Ale největší radost měl vždycky, když...
Můj dědeček se jmenuje Ivo, narodil se v roce 1959. Bydlel s rodiči a mladším bratrem v rodinném domku v Havířově. Dětství měl pěkné, všichni společně jezdili na výlety a na dovolené pod stan. Když byl malý, musel svému tatínkovi pomáhat...
Moje maminka mi vyprávěla o babičce, které je 66 let. Narodila se v roce 1955 v Ostravě-Radvanicicích v domácím prostředí, kde bydlela se svými rodiči a dvěma staršími sestrami v rodinním domě, který měli pronajatý od domácích...
Když se tak dívám na dnešní život, vzpomínám i na to naše dětství, mé a mých vnoučat. A říkám si spolu s jednou zprávou z internetu: Jak jsme to mohli přežít? Jedli jsme sladkosti, chleba s máslem a se sádlem, čumáky nám pěnili na jazyku, pili jsme nápoje...
Škola od babičky byla velká, hezká. Lavice byly žluté, počmárané. Na oknech jsme měli nalepené obrázky. Na stěně visela nástěnka, o kterou se staral nástěnkář. Taky jsme měli ve třídě pokladníka, předsedu. Jednu sobotu v měsíci jsme chodili do školy...
Babička se narodila na Slovensku ve městě zvaném Nitra. Ale bydlela na vesnici zvané Ivanka. Měli velkou zahradu. A chovali hodně zvířat např. králíky, slepice, kačeny, husy. Její dědeček choval i holuby. V té době nebyly žádné mobily...
Babička, o které budu vyprávět, se jmenuje Marie a má 67 let. Narodila se v malé horské vesničce, která se jmenuje Morávka. Bydlela v dřevěném domku s rodiči, bratrem a sestrou. Její tatínek pracoval v lese. Maminka se starala o hospodářství...
Jmenuji se Sofia I. Jackson. Narodila jsem se v České republice. Mám dvoje prarodiče – jedni v Ostravě, druzí, tatínkovi rodiče, žijí v JAR. Protože jsou obojí prarodiče stejně staří, narodili se po válce. Tak mě zajímalo, jak prožívali dětství v tak rozlišných prostředích, ve kterých žili...