Literární soutěže

Můj pradědeček se narodil 1.5. 1932, tudíž je mu 92 let. Tu dobu si nedokáži vůbec představit, já dítě dvacátého prvního století. Ale teď už zpět k jeho životu. Když už chtěl poprvé vidět svět, nikdo s ním nejel do porodnice, ale narodil se doma a zůstal tu celý život. Měl čtyři sourozence, ale kdyby štěstí přálo, bylo by jich šest. Bohužel dva z nich zemřeli brzo po narození.

Když byl můj děda ještě malý, byl docela chytrý žák. Doma pomáhal s úklidem, jinak si hrál s kamarády venku. Třeba jednou na začátku podzimu se s kamarády plavili na jejich voru po řece Ondřejnici. Ale v cestě jim najednou bránil kabel, tak jeden z jeho kamarádů běžel pro pilku a kabel přeřezali.

Už je to 51 let, co babička opustila školu. Bylo to jiné, vzpomíná …. Daleko přísnější než teď. Děti zlobily stejně, ale byly více potrestány. Tenkrát se mohla používat i rákoska. Jó to bolelo dostat tak přes prsty nebo po zadku. Zlobivci i stáli nebo klečeli v koutě. To byla ostuda!

Narodil se 6. 10. 1971. Má mladší sestru a mladšího bratra. Své dětství strávil v obci Chlebovice, které leží na úpatí Palkovických hůrek a je částí Frýdku-Místku. Nachází se zde muzeum obce a jedinečné muzeum včelařství s naučnou zahradou a také pod nedalekým vrchem Kabátice stojí rozhledna Panorama.

Babička v první třídě chodila do školy i v soboty. Ve třetí třídě chodila do školy už jen každou druhou sobotu. Bavila se tím, že venku s ostatními kamarády skákali přes gumu, hráli si kuličky, a také na schovávanou. Na výlety jezdila parním vlakem, který hodně kouřil a dělal velký hluk.

Když byla babička Eva malá, byla nouze o různé věci. Stály se dlouhé fronty na pomeranče, mandarinky, banány i maso. Pomeranč si vždy rozdělili na čtyři díly: tatínek Josef, maminka Liduška, sestry Věrka a nejmladší Eva.

Byl studený podzimní večer a já navštívila dědečka Jarouše, abychom si popovídali, jak to kdysi bylo ve škole. Pravidla školy byla dle dědečka daleko přísnější. Všichni učitelé byli pro spolužáky daleko větší autoritou, než jsou dnes.

Když byla babička hodně malá, bydlela v malé vesnici se svými rodiči, starším bráškou a mladší sestřičkou. Velká zahrada a dům s hospodářstvím, to patřilo pradědečkovi. A tak se babiččina maminka, tedy moje prababička musela starat o děti i zvířata a zahradu. Neměla čas si se svými dětmi hrát a mazlit se.

Moje babička Marie se narodila ve druhé polovině minulého století v malé vesnici na jihu Moravy. Měla pět sourozenců, ona je nejmladší. Proto se o ni museli starat i ti starší sourozenci, když její rodiče pracovali. O své mamince, mé prababičce vypráví, že byla krásná a přísná, ale vždy si uměla se vším poradit a měla je ráda.

Když jsme s babičkou a dědou uklízeli staré věci, našli jsme krabici se starými fotografiemi. Zajímalo nás, co je uvnitř, tak jsme si šli společně sednout na gauč do obýváku. Prohlíželi jsme si fotografie a babi s dědou mi začali vyprávět, jaké bylo jejich dětství.

Dneska vám povím příběh o mojí babičce, když byla v dospívajícím věku. Dopředu říkám, že byla dost tvrdohlavá a neměla dobré nápady. Říkala mi, že měla pana učitele Nováka, který učil biologii, ale byl na ni dost zasedlý a byl taky dost nudný. Jednoho dne ale dostala nápad, že si udělá takovou legraci, ale věděla, že na to sama stačit nebude.

Moje babička se jmenuje Eva a narodila se v roce 1962. Po narození ji rodiče dali do kojeneckého ústavu. Měla však štěstí a když jí bylo 8 měsíců, adoptovali ji dva úžasní lidé. Vyrůstala tak ve šťastné rodině s novou maminkou, tatínkem a dědečkem.

Můj dědeček se jmenuje Miroslav Suder. Narodil se 14. 6. 1948 v rodinném domě, tehdy na Malé Straně, dnes Malostranská ulice. Dědeček chodil od 1. do 5. třídy do „Staré školy“, nyní je to budova místního obecního úřadu, a od 6. do 9. třídy do školy na Zámecké.

Narodila jsem se v Česku, ale můj tatínek je z města jménem Breza, které se nachází v Bosně a Hercegovině. Když jsem začala chodit do mateřské školy, všechny děti se mě začaly vyptávat, co to mám za divné jméno, ale já jsem ten důvod také neznala. Až později, když jsem nastoupila na základní školu, jsem se začala zajímat o své jméno a původ mé rodiny.

Moje babička se narodila v roce 1964 a dědeček v roce 1960. V té době ještě nebyly počítače ani mobily. Televizi v té době měli téměř všichni. Ale každá rodina měla pouze jednu a to černobílou. Barevná televize se objevila, až byli prarodiče starší.

Moje babička Jana Chovanová je jedna z nejdůležitějších osob v mém životě. Rád poslouchám její vyprávění o tom, jaký byl život, když byla v mém věku. Často mi říká, že byl život úplně jiný, než jak ho znám dnes. Babička vyrůstala na dědině ve Strakonicích se svými 6 sourozenci, maminkou Emilií a tatínkem Štefanem.

Moje babička Jarka je prostřední ze tří sourozenců. Se svými sestrami si spolu hrály s panenkami a s kočárky, ale také hrály různé deskové hry. Často hrály i venkovní hry, jako byla vybíjená nebo prostředník. Se svým tatínkem, mým pradědou, často chodívaly na dlouhé túry po horách.

Chtěl bych se zamyslet nad svým dětstvím a dětstvím mé babičky. Babička často říkala, že za jejího dětství nebyla televize, ale já ji mám na denním programu. V té době se děti učily více sportů například vybíjenou, florbal, házenou, přehazovanou, volejbal. Já se ale věnuji jen jednomu sportu a to je fotbal.

Babička se narodila roku 1942 v Benešově u Prahy. Žila pak na malé vesnici u Mariánských Lázní. Rodiče soukromě hospodařili na polích a měli zvířata. Práce bylo hodně a všichni museli pomáhat, bylo jich osm dětí. Doma nebylo topení, ale měli kamna, tak museli každý den nanosit uhlí a dřevo a také se nosila voda z venku ze studny.

Babička se narodila na podzim roku 1954 v Ostravě. Děláme si z ní legraci: „Babi, zažila jsi dinosaury?“ Ale vlastně to nebylo dlouho po 2. světové válce, už byl mír a rodilo se hodně dětí, říkalo se jim boomeři (baby boom). Bydleli s rodiči starší sestrou v Michálkovicích vedle budoucí zoologické zahrady v jednom pokoji bez kuchyně a záchodu.

Můj dědeček pracoval několik let v Egyptě. Na poslední rok za ním přijela i moje prababička se svými syny. Po roce cestování se chystali na návrat domů. Let byl naplánován na ranní hodiny dne 20.8.1968. Let se odkládal, ale nakonec večer byli v Praze. Už na letišti je překvapili vojáci.

Luisa: Jaké jste měli povinnosti doma?
Babička: Čistila jsem všem boty, jen maminka to po mně nechtěla, asistovala jsem při vysávání koberců-běhounů, chodila jsem do čistírny, s botami do „zpravky“, taky platit byt na poštu. Umývala jsem koupelny. Každý den jsem chodila nakupovat.

Moje babička se jmenuje Lenka Kováčová. Když se narodila, šla do kojeneckého ústavu a jak vyrostla, byla v dětském domově. Tam vyrůstala do 18 let.

Moje babička se jmenuje Irena Kroščenová. Bydlí ve velkém domě v Heřmanicích vedle mě. Když byla mladá chodila na základní školu. Ráda tančila, poslouchala hudbu z rádia nebo televize. Měla ráda Karla Gotta.

Moje babička bydlí v panelovém domě v Havířově v bytě spolu s dědou. Povídali mi o tom, když byli mladí. Spoustu věcí bylo jinak. Například si lidé více povídali, scházeli se po rodinách. Dneska si spíš telefonují, nebo píší SMS.

Moje babička se jmenuje Eva. Bydlí v Karviné – Ráj. Je tam v sanatoriu a leží tam už dlouho. Někdy tam za ní chodíme. Vyprávěla mi, že kdysi nebyly takové věci jako jsou elektrické auta, mobily na dotek prstů ani velké televize. Počítače taky neměli, ani tablety.

Moje babička se jmenuje Slávka Bandyová a dědeček Laco Giňa. Bydlí ve velikém domě na Lištině. Vyprávěli mi, že kdysi nebyly tablety, počítače, mobily ani plazmové televize. Když byli malí, hráli si rádi venku, nebo na ulici.

Moje babička se jmenuje Žaneta a dědeček Stanislav. Bydlí v malém domečku. Když byli mladí, svět vypadal jinak. Nebyly tablety ani počítače.  Jako děti si často hráli venku. Když byl sníh, koulovali se, stavěli sněhuláky. Na jaře hráli kuličky.

Moje mamka se narodila v roce 1995 na Slovensku a tam chodila do školy. Jak jí bylo 10 let, tak už pomáhala mamince, učila se vařit. Měla pěkné dětství.  Stala se uklízečkou a měla práci.  Jak byla malá, dostávala kapesné, když byla hodná.