Literární soutěže

Připadá mi, jako bych chodila po čistém, dokonale upraveném chodníku za bílého dne. Když se podívám hlavou nahoru k modré obloze, prvně, co spatřím jsou krásně nafouklé bílé mraky plující po nebi. Delším pozorováním zjistím, že je to vzdušná čára od malého letadla, které v dáli krouží po obloze sem a tam s viditelnou velkou vlajkou na které vidím nápis „Vítejte".

1. září 2085, Ostrava
Jako každý rok letím s malými dětmi na půl dne na Měsíc. Žáci se vždycky moc těší a já mám co dělat, abych všechno stihla připravit. Obvykle mi pomáhají moje vnoučata, ale někdy to musím zvládnout sama. Než vyrazíme, musí rodiče žáků podepsat souhlas o školním výletu na Měsíc.

Když přemýšlím o budoucnosti, představím si svět, který je úplně jiný, než ten, kde žijeme dnes. Někdy se mi zdá, že v budoucnosti bude hodně úžasných vynálezů, které nám zjednoduší život, a jindy si říkám, že to třeba nebude až tak jednoduché. Ale většinou si to představuji jako něco hustého.

Až se bude psát rok 2073, tak budu slavit 60. narozeniny. Svět kolem nás bude vypadat trošku divně, budou všude žít roboti, kteří nám splní každou věc, co budeme chtít – od umytí nádobí až po řízení auta. Roboty moc nemusím, proto si na osobní věci raději budu žádat pomoc vnoučat, ale jinak je také mohu využívat.

Na ulicích v Ostravě-Porubě dne 29. 12. 2099 se procházeli lidé a roboti. Všude kolem byly vysoké mrakodrapy, které dosahovaly klidně i 500 metrů. Na obloze byla létající auta. Byla velká jako česká Škoda, ale zadní kola směřovala dozadu, jako by se dívala tam, odkud auto přiletělo a dávala jim pohon.

Až se bude psát rok 2073, budu zrovna slavit svou šedesátku. Nebudu sám, budu mít překrásnou manželku, která bude o dva roky mladší než já. Spolu budeme mít dceru, která se bude jmenovat Emílie, a syna se jménem Adreaw. Ti už také budou mít své děti, tedy má vnoučata, ale jejich jména samozřejmě nemůžu předpovědět, protože to nebudu vybírat já, to bude na nich.

Až se bude psát rok 2078, na jeho konci mi bude 67 let. Svět kolem mě bude plný robotů. Většinou budou hodní a budou pomáhat starým lidem. V tom věku už půjdu do důchodu a budu žít ve speciálním domově, kde místo sester budou roboti. Ti nás každé ráno pozdraví a i večer nám popřejí dobrou noc.

Už běží rok 2075 a je mi 63 let. Celý z toho blbnu. Všude jsou roboti i létající auta, všechno řídí AI. Dokonce i živí tvorové jsou teď jen jakoby projekcí a vytvoření AI. Na druhou stranu je to i dobré, protože se stačí válet na pohovce a nic nedělat. I když z toho je mi někdy právě smutno.

Až se bude psát rok 2076, oslavím své 63. narozeniny, ale nikdo mi na ně nepřijde, protože svět ovládají roboti a nikoho nepouští ven z domu.
V tuto dobu jsem velmi nemocný a už mi došly všechny léky kromě Marťanků. Měl jsem jich totiž plnou krabici, a tak jsem je začal pojídat.

Byl jednou jeden malý chlapec jménem Justin, který žil na úpatí temných hor. Jednoho dne, když se toulal po lese, narazil na starou zapomenutou stezku. V dáli ale uviděl jenom nezvykle hustou mlhu. Dostal z ní strach a radši se vydal do vesnice k rodičům, kde jim všechno řekl.

Psal se rok 2075 a já jsem se procházel v nedalekém parku. Potkal jsem paní Janoškovou s pejskem Bertíkem, pozdravil jsem ji a užíval jsem si krásného letního dne. Náhle jsem se zastavil a podíval jsem se na zem a vidím místo trávy umělou trávu, jak ji zasazují pracovníci. Začal jsem vzpomínat, jak jsem tudy chodil před 50 lety a park vypadal úplně jinak.

Za 50, 60 let už nebudu mladá, budu mít krásné zdravé dvě dcery a vnoučata. Dcery budou mít vlastní život. Budeme využívat novou elektroniku, roboty v domácnosti budou samozřejmostí.
Hodně věcí se změnilo, mj. elektronika, nábytek a tak dále. Já už jsem babička, chodím s vnoučaty do parku, po obchodech a všude, kam dojdu, užívám si nejvíce, co jde.

Podívám se z okna – tma. Je 22:09 a já stále pracuji na svém referátě z fyziky. Bylo už velmi pozdě. Uvědomila jsem si že na mě jde pomalu ale jistě spaní. Hlava mi klimbala a já se ještě stihla letmo podívat na můj stolní kalendář. Bylo 13. 4. 2025.

Příběh se odehrává v roce 2085 a je o starém dědovi jménem Zdeněk. Zdeňkovi už je 82 let. Každé ráno se vzbudí na teplou, čerstvě udělanou snídani s kakaem, kterou nachystal jeho robot, který se o něj stará. Po snídani Zdeňkovi jeho robot vyčistí zuby, nachystá mu oblečení a boty. Každý týden jde Zdeněk do obchodu, zatímco jeho robot uklízí dům.

V roce 2090 mi bude 78 let. Změní se toho dost, ale směrem nevyváženým. Něco bude lepší, třeba technologie, a něco zase horší, jako třeba najít si práci.
V roce 2090 přeberou většinu lidské práce roboti a stroje. Podle mě auta ještě létat nebudou, ale už je nebudou řídit lidé, avšak roboti.

Byl den 23. října 2043 a já jsem dostala špatnou zprávu. Moje milovaná babička Emily umřela. Nebojte, neumřela na žádnou nemoc, ale stářím. Celý svůj život byla čiperná, ráda navštěvovala různá místa, od tropických ostrovů v Austrálii, až po severní krajinu v Kanadě. Za svůj život procestovala skoro všechna místa na planetě.

„Mami, tak já teda jdu, jo?” „Ano, zlato, užij jsi to.“ Po krátkém protáhnutí jsem vyběhla. Doběhla jsem k rozcestí, u kterého vždy odbočuji doprava, ale dnes jsem chtěla prozkoumat něco nového, tak jsem odbočila do leva. Nové místo na můj ranní běh, říkala jsem si, ale najednou jsem viděla podivné záření. Doběhla jsem k tomu zvláštnímu místu a zjistila jsem, že je to portál.

Je ráno v roce 2085, probouzím se a dům už dávno ví že jsem vzhůru. Okna se sama otevřou, káva se připraví a jemný ženský hlas mi přečte noviny ze světa. Můj dům je inteligentní, stará se o mě lépe, než kdysi lidé o sebe navzájem. Jsem stará žena a občas si říkám, že žiji v době, o jaké jsem dřív jen snili. A přesto mi něco chybí.

Je rok 2085. Sedím v parku na lavičce a dívám se kolem sebe. Všechno je jiné, než bývalo. Stromy už nejsou jen tak obyčejné, mají v sobě senzory, které hlídají, jestli mají dost vody. Jestli prší, tak voda se zachytí do takové nádrže a pak se sama rozvádí až ke kořenům. Umí také měřit čistotu vzduchu.

Svět za 50-60 let si moc neumím představit, ale bude určitě úplně jiný než dnes.
Myslím si, že už se ve školách nebude používat tolik sešitů a učebnic jako dnes. Všechno bude v tabletech, počítačích, telefonech nebo v brýlích s rozšířenou realitou.

Jmenuji se Greta Grigoriadu a je mi 67 let. Zrovna nastupuji do svého létajícího auta. Je devět hodin ráno a já se chystám do nemocnice s bolavým kolenem.
Když vzlétnu do vzduchu, letím po naší vzdušné dálnici. Teda abych to upřesnila, dálnice jsou jenom hodně vysoké značky zapíchané v zemi, které ukazují směr, kudy mám letět.

Přijde mi, že v současnosti v lidech není tolik lidskosti. Veškerou práci nechávají na robotech a neumí si vážit věcí. Věřím, že v budoucnosti nám roboti sice budou pomáhat, ale nebudou nás ovládat. Že lidé budou pořád objevovat a zkoumat. Že tady budou pořad chytří, a ne hloupí lidé. A že si budeme vážit sebe navzájem.

Píše se rok 2075. Poté, co na Zemi roztál veškerý led, žijí obyvatelé Nové Ostravy pod hladinou moře. Objevili jsme speciální materiál, díky kterému můžeme před vodou ochránit naše obydlí, vesnice nebo dokonce i města. Tento materiál se jmenuje mitril a dokáží ho vyrobit jen mystické bytosti – vodní draci.

Píše se rok 2085 a zrovna jsem oslavila své 73. narozeniny. A je to skvělé, protože byl konečně vynalezen protistárnoucí lék. To znamená, že kdo si chce prodloužit život, může si tento přípravek pořídit, ale není to tak jednoduché. Stojí totiž 5 bitcoinů. Pro mě to naštěstí není problém, protože si dobře vydělávám. Jsem totiž vývojářka lidských robotů.

V roce 2025 bych to nečekala, ale nyní žiju ve městě, které je celé schované pod skleněnou kupolí. Venku už se prý nedá žít, říká se, že Slunce pálí tak silně, že by člověk shořel během pár minut a všechno co potřebujeme, máme tady uvnitř. Jídlo se tiskne z přístrojů, obloha je jen obraz promítaný na stropě a déšť je zvuk, který nám večer, když jdeme spát.

Březen roku 2075. S rodinou slavíme mé narozeniny ve Ski areálu Bílá v Beskydech. Lyžujeme na speciálním povrchu se speciálními lyžemi. Dětem vyprávím, jaké to bylo lyžovat na opravdovém sněhu. Smějí se a ptají, co to bylo za pravěkou dobu, ale nakonec by takovou jízdu rádi zkusily. Bezva den zakončujeme ve Valašské kolibě.

Je rok 2075 a já stojím na kopci nad Ostravou. Dívám se dolů na město, které se změnilo k nepoznání. Všude jsou vysoké skleněné věže, kolem je hromada prachu a obloha má zvláštní šedou barvu. Ulice jsou plné reklam, ale bez duše. Lidé si vše píšou do malých obrazovek. A já si říkám: “Bože, kde je ten svět, co býval dřív?”

Maškar berš 2075 gelem andro khereskero kher taj kinďom phabaj thaj mas.
Gelem khere te butľarav taj te varelav.
Miri dej čiživela thaj phenel: ‘Kinel mange vaker čipsa.’“

Je rok 2075 a je mi už 62 let. Mám vnoučata. Mám dvoupatrový barák. Moje vnouče má nové auto. Už tady není s námi moje máma ani táta.
Už jsem zažila i hurikán a vypadá to teď tady úplně jinak než před 50 – ti lety.