Jsem už starý a je rok 2080. Svět je úplně jiný než by si lidé před 55 lety dokázali představit. Přemýšlím, jestli je tato doba lepší nebo horší. V čem by mohla být lepší nebo horší? Přemýšleli jste už taky někdy nad tím? A co třeba výhody a nevýhody oproti roku 2025?
Zdravím Tě, Maty,
již dlouhou dobu jsme se neviděli. Naposledy od základní školy, pokud se dobře pamatuji. Píšu ti tenhle dopis, protože nemám na tebe kontakt v té nové aplikaci od firmy Marka Zuckenberga, instagram byl lepší, ale doba jde dál.
Píše se rok 2080, rok, kdy už málokdy uvidíme jet auto po zemi, vysoké skleněné mrakodrapy stoupají do úrovně mraků, umělá příroda vládne naší zemi. A za chvíli i té druhé planetě, na kterou se do konce roku povolí přestěhovat, protože je vytvořena umělou inteligencí a považuje se za bezpečnější volbu pro život, než naše planeta, na které jsme žili doteď.
Budoucnost jest velice nejasná, a proto je složité uvažovat nad tím, co bude a co se stane. Budou vládnout planetě Zemi roboti, nebo se lidstvo zahubí samo? Dožiju se vůbec roku 2080? Kdo ví, možná nás opravdu začnou ovládat stroje a robotická zařízení, poté začnou vládnout světu a lidstvo poženou k záhubě.
Píše se rok 2080 a já sedím a přemýšlím o tom jaké to bylo kdysi. Je tato doba lepší? To je těžké říci, na jednu stranu se doba posunula dopředu, ale na druhou už nejsem teď mladík, co jsem býval.
Píše se rok 2080 a já doufám, že už budu v důchodu. Bude mi 75 let a v tomto věku už nikdo nechce pracovat. A tak se ptám, jak to bude vypadat za 50 let? Myslím si, že nám umělá inteligence bude pomáhat úplně ve všem. Nemyslím si, že by nám měla převzít civilizaci (to se stane, tak za 100 let), ale budeme mít k tomu dobře našlápnuto.
Milá Amálko,
zdraví tě tvůj děda Marek z Hongkongu. Žije se tu skvěle a moderně, mám tady i robota, který mi dohlíží na moje zdraví a snaží se vyléčit moje bolavá záda. Musím říct, že ta umělá inteligence nás má teď úplně pod kontrolou.
Nazdar synku! Jak je? Už jsem tě dlouho neviděl, do rodné Ostravy už jste nepřijeli pár měsíců! Já vím, že robotáš v Praze, ale ta vaše práce, to není jak naša robota! Za mých mladých let se ešče rubalo na Paskově! Vy jste se ani nenarodili v době, kdy “koniny” z Karviné furt faraly na ČSM-ku, a to ani nezminuji, jak sa tady dobývala ocel do roku 2050!
Drahá osobo z minulosti,
doufám, že Vás tento dopis někdy najde. Je spoustu věcí, které Vám potřebuji sdělit, ale nejpřednější je to, že potřebujeme pomoc. Lidé, kteří hladoví po moci, penězích a slávě ničí naši planetu a lidstvo jako celek.
Jmenuji se Julie Sladká, je mi 14 let a popravdě si sebe nedokážu představit ani za pět let, natož za padesát. Padesát let je pro mě neuvěřitelně dlouhá doba a právě proto ráda přemýšlím o tom, jaký asi život bude.
Když se ráno probudím, můj telefon už ví, že jsem vzhůru. Automaticky mi už oznámí, co se dnes bude dít. Dnes poletí víc aut kvůli zkušebnímu letu lodi na Mars.
Píše se rok 2077 a já ležím postřelen na ulici. Asi vás zajímá, jak jsem se sem dostal? Vrátím se do roku 2075, abych vás mohl informovat o věcech co se ve světě dějí.
„Tak dobře, dáme se do práce!“ řekla si pro sebe Emilia Brownová, když zasedla za svůj tmavě hnědý pracovní stůl, na kterém byl černý počítač s klávesnicí a myší stejné barvy. Emilia Brownová milovala psaní a, i když jí bylo přes 60 let, nemohla přestat psát.
Až se bude psát rok dva tisíce padesát,
k padesátým narozeninám mi budeš přát.
Pohladíš mě po prošedivělých vlasech,
a své mládí zhlédneš jenom ve snech.
V roce 2080 mi bude 70 let. Je spoustu možností. Buď můžu být mrtvá, nebo v důchodu anebo budu taková ta čiperná babička, která bude chodit po památkách, do muzea, do kavárny a třeba budu mít psa, o kterého se budu starat. Co bych určitě chtěla, je něco dokázat a něčeho dosáhnout ve svém životě a splnit si svoje sny.
Až se bude psát rok 2080, tak už dávno nebudu dítě. Budu už spíš ve věku, kdy jim budu povídat o tom, jak jsem žila. Jak jsem chodila do neprozkoumaných částí lesa s tím, že “najdu zkratku“ a místo toho jsem musela skákat přes potok, a potom se dostat přes houští trnů a kopřiv. Je to až zvláštní. Hodně lidí v mém věku nebude mít co vyprávět.
Když slyším rok 2075, zní to hrozně vzdáleně. Těžko si představit, jak bude svět vypadat za padesát let. Bude všechno jiné – technologie, doprava i způsob života lidí. Ale přesto si myslím, že některé věci zůstanou stejné – třeba sny, které máme.
Co se bude dít v roce 2075? Nad otázkami ohledně budoucnosti jsem se zamýšlel již mnohokrát a myslím si, že je jasné, že ji budou definovat hlavně rozhodnutí a chování člověka.
Jak asi bude vypadat svět v roce 2075? Rok 2075 si představuji jako dobu, kde bude technologie součástí všedního života. Na první pohled se vše může zdát rychlejší a pohodlnější, ale není úplně jisté, zda to tak bude úplně u všeho, anebo zda si lidé udrží a uchovají opravdové hodnoty.
Co se bude dít se mnou a světem v roce 2075? Kým vůbec budu? Budu tady ještě? Ujme se vlády nad světem umělá inteligence? Na tyto otázky sice odpovědi neznám, ale pokusím se nad nimi alespoň zamyslet.
Co se bude dít v roce 2075? Takové otázky si pokládám často, ale umí někdo s jistotou říct, jak to za padesát let bude fungovat? Myslím že ne. Každý se může jen ptát a přemýšlet, avšak pravdu se dozvíme jedině časem. Taky mě, ale napadá pár otázek, na které bych chtěla znát odpověď.
Až se bude psát rok 2095, tak mi bude 85 let. Věk, který si ani nedokážu představit. Doba, která mi připadá nekonečná. Když tohle řeknu dnešním seniorům, tak mi řeknou, že to není pravda a ten čas uteče až příliš rychle. No jo, to se dobře řekne, když už jste takzvaně v cílové rovince a už vám žádná vzpomínka na tento svět nezbývá.
Každý má představu o ní jinou,
nevybereme si cestu jedinou.
Záleží vždy na prioritách člověka,
dopředu nikdy nevíme, co nás čeká.
Připravili jsme pro Vás zcela nové téma! Zajímá nás, jak děti vidí sebe a svět kolem nás za 50-60 let, tj. když budou v „kůži“ dnešních dědečků a babiček. Klikni pro více informací, již nyní se těšíme na Vaše inspirativní a vizionářské práce...
Spuštěno internetové hlasování!
Vyhlašujeme vítěze naší literární soutěže Generace prarodičů.
Předně musíme moc pochválit všechny děti, které se zúčastnily naší soutěže. Měli jsme obrovskou radost, jaké krásné práce jste nám zaslali. Všichni, opravdu všichni, můžete být na sebe velmi pyšní...
Sedmnáctiletý Vojtěch s Downovým syndromem je žák speciální školy, špatně mluví a vyjadřuje se, ale moc rád opisuje text a píše sám na počítači. Jeho babička z Hradce nad Moravicí mu o svém životě vyprávěla a Vojtěch si vše sám formou dotazníku zapsal a následně i přepsal na počítači.
Kdysi dávno, když byl můj děda tak starý jako já, takže 9 let. Tak vedle heho domu spadla stíhačka, děda to viděl a lekl se, protože z té stíhačky vystoupil mimozemšťan Assy a řekl mu: „Kdo jsi?“ „Petr.“ Stalo se na na ulici Karvinská.
Můj děda se narodil 2. 5. 1938 v Libici nad Cidlinou. Jmenuje se Michael Nachtmann. Měl 3 sestry - mladší - Janu, Járu a Anežku. Jeho maminka se jmenovala Anežka a pracovala v Tesle Kolín. Tatínek se jmenoval Michael a pracoval na vodních stavbách.
Můj dědeček se narodil v roce 1956 v Bratislavě. Vyrůstal ale tady v Ostravě. Do školy chodil na Gajdošově ulici. Děda má ještě sestru a bratra, ale bratr už mu bohužel umřel. V dětství pomáhal rodičům tak, že chodil vysypávat smetí do popelnice i občas s nádobím a před zimou s bratrem pomáhal s uskladněním brambor.
Moje babička pochází z šesti sourozenců. Vyrůstala na vesnici, bydlela u řeky. Přes léto s kamarádkami bývala u řeky. Trávila tady hodně času. Učila se plavat. Přes zimu bruslili na řece. Musela hodně pomáhat rodičům. Ráda vzpomínala na prázdniny se sestřenicí u tety ve Studénce.