Chtěla bych být člověkem, který dokáže odpouštět a zapomenout na chyby, které se staly v minulosti, na problémy a na vše špatné, co se mi přihodilo. Myslím si, že když se člověk dokáže odpoutat od minulosti, může být jeho přítomnost a budoucnost mnohem úspěšnější. Špatná minulost je podle mě břemeno, které člověka táhne ke dnu.
Já jsem od svých 7mi nebo 8mi let chtěla kreslit kreslené seriály na počítači. Byla bych šéfkou firmy, která by se jmenovala…. Eee, ještě nevím. Moje firma by měla 1, 2, 3, 4, 30 pater. V každém patře by bylo jedno oddělení. V mé firmě by pracovalo asi 5000 lidí a později i víc.
Vždycky jako malá jsem se houpala na houpačce a s babičkou jsme zpívaly písničky. A jak jsem měla 5 roků, tak jsem chtěla chodit do hudební školy a hrát na housle. Teď bych chtěla založit budovu, která by se jmenovala Hudební planeta. Snad víte, co by se tam dělalo! 1. Zpívalo. 2. Hrálo na nástroje.
Chtěla bych pracovat jako buď paní sestřička, nebo jako paní doktorka. No, jen si to představte MUDr. Nikola Benová. To by bylo super. Ale vraťme se k tématu. Paní doktorka samozřejmě u dětí. Sestřička píchá injekce. Pořád se bojím, že dám někomu jed do těla.
Až budu velká, chci být zachraňovatelkou zvířátek. Protože je to dobrý čin pro zvířátka. Abych je vysvobozovala z pastí, oken, plotů, stromů a skal. Chtěla bych, aby se jmenovala Za… Ještě nevím.
Já se jmenuji Simona Žurková a chtěla bych pracovat ve veterině nebo ve školce. Na veterině bych se starala o zvířátka a byla bych tam s sestřenicí. Pomůžu jim i kvůli drobnostem. Budu jim dávat léky, abych jim pomohla. Budu se o ně starat. Měli bychom ji v Chlebičově. Nejde mi o peníze, ale o ta zvířátka. Chci jim pomoct.
Až já budu velká, svět podle mě bude vypadat tak, že bude více znečištěné ovzduší a taky bude lítat více letadel, jezdit více aut. Lidé budou nosit kvůli tomu roušky na obličejích. To jsem si vymyslela. Doufám, že to tak nebude. Taky se bojím, že by mohla být válka, protože už zase války jsou. Viděla jsem to v televizi.
Vím, že teď jsem trochu zlobivý, ale do budoucna chci být hodný. Ale zase nemůžu být úplně nejhodnější, protože nechci, aby se mi kvůli tomu ve škole nějak posmívali. Já bych se chtěl chovat slušně vůči všem, myslím tím lidi, zvířata i přírodu.
Mým snem je stát se veterinářkou. Mám ráda zvířata. Úplně nejvíce se mi líbí delfíni, psi a kočky.
Místo delfína máme doma v akváriu rybičky a k nim jednoho šneka, který má zlatou barvu a želvičku, která se jmenuje Zlatonka. Dala jsem jí takové jméno, protože má na krunýři žluté proužky.
Až budu velký, svět bude vypadat jinak než dnes. Mobily a playstation bude modernější, hry vyspělejší. Auta, která jsou dnes moderní, zestárnou a budou vyrobena lepší a krásnější. Nebudou vypouštět výfukové plyny, ale budou jezdit na elektřinu. Budou větší města a zvýší se počet obyvatel.
Až budu velký, svět bude vypadat jinak než dnes. Mobily a playstation bude modernější, hry vyspělejší. Auta, která jsou dnes moderní, zestárnou a budou vyrobena lepší a krásnější. Nebudou vypouštět výfukové plyny, ale budou jezdit na elektřinu. Budou větší města a zvýší se počet obyvatel.
Mám ráda zvířátka, proto bych chtěla být veterinářkou. Doma máme fenku yorkšírka, je jí 11 let. Jmenuje se Lily. S ní vždy jezdíme na vyšetření a očkování do Dolního Benešova. Jednou tam byla dokonce i na operaci s bříškem...
Ahoj, já jsem Jirka. Já bych chtěl být ojek, protože mě baví z něčeho střílet. Na chatě máme vzduchovku a ruční pistol na diabolky. Terč je ve vzdálenosti přibližně 15 metrů. Naše vzduchovka je 1 metr dlouhá. Má optický zaměřovač s pětinásobným přiblížením. Když se mi daří, tak trefím desítku.
Nová podzimní literární soutěž vybízí k zamyšlení nad tématy jako jsou: čím / kým bych chtěl být, co se mi líbí / nelíbí ve škole, až já budu velký / velká tak, když se mi něco nelíbí, tak.
Těšíme se na vaše práce!
V pátek 1. 6. 2018 proběhlo předávání cen soutěže Živá voda na pódiu v Slezkoostravském hradu v Ostravě v rámci akce Hledej pramen vody pořádané společností Ostravské vodárny a kanalizace a.s.
Známe již všechny výherce v naší soutěži, děkujeme všem za účast, za velmi krásné literární práce. V hlasování to byla bitva a těší nás, že se do něj zapojilo tolik příznivců soutěžících autorů. Oficiální předání cen proběhne 1. 6. 2018 na Slezskoostravském hradu v rámci akce Hledej pramen vody pořádané společností Ostravské vodárny a kanalizace a.s. Dětem, které nebudou moci dorazit, zašleme ceny poštou.
Známe již vítěze hodnocení naší odborné komise.
Další vítěze určí pouze vaše hlasy. Nyní bylo spuštěno internetového hlasování, na konci textu označte vaši oblíbenou práci pomocí tlačítka To se mi líbí. Hlasování bude ukončeno v úterý 29. 5. 2018 v 15 hodin. V každé kategorii vybíráme ještě další 3 vítěze...
Píše se rok 2036
Slavní archeologové: Jakub Erben, Jakub Einstaein a Marek Bieber se vydávají najít život na Marsu. Když se dokopali k ledu, tak Marek Bieber do toho ledu kopl krumpáčem, najednou „křřřř“. Led se pod námi prolomil a Marek Bieber řval: „My tady umřeme.“
Teplé paprsky slunce pomalu odháněly hustou mlhu a odhalily staré opuštěné stavení. Na rozpadlém okně si vrabci postavili hnízdo a ptáčata se učila létat nad zaprášeným nábytkem. Rozličné druhy hmyzu hodovaly na ztrouchnivělém dřevě a přezrálýc
Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Jak dlouho jsem tam stála? Tam nahoře, na útesu. Jak dlouho jsem se dívala do vln a přemýšlela? Nevím. Na útesu pro mě čas neplyne. Miluji vodu. Ráda tady nahoře stojím a poslouchám tříštění vln o útesy. Jenže mám ráda i svůj kmen a vesnici. Spolu žijeme, spolu lovíme a spolu jíme. Voda je sice nádherná a divoká a dokáže léčit, ale dole u kmene je moje místo...
Kdysi dávno si v jedné malé vesnici lidé vůbec nevážili vody. Říkávali, že je jí všude dost a že nikdy její pramen nemůže vyschnout. Místo toho, aby vodě děkovali, že jejich vesnicí protéká průzračná a čistá, dělali si z řeky smetiště, házeli do ní odpadky a někdy si dokonce v zimě stěžovali, že je moc studená a divoká.
Živá voda po kamenech skáče,
když z nebe spadne, nepláče.
Směje se sluníčku do tváří,
barevnou duhu spolu vytváří.
Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Kampak se poděla prastará pýcha?
šuměla, bublala, zurčila…
Kdysi tak bouřlivá, nyní tak tichá,
ne ona pravidla určila.
Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Vzpomínám na 20. léta 21. století. Ačkoli se o tomto období píše v e-učebnicích, není tomu tak dávno. Zdá se mi, jako by to bylo včera, kdy jsem se procházela úzkými uličkami centra města a míjela rozzlobené řidiče, jak čekají na semaforu. Dnešním mladým přijde nesmyslné, že lidé chodili pěšky. Nasednou do autonomní krabice a nechají se odvézt, kam je libo.
Vodní nádrž,
plná vody,
vody bez svobody.
Voda, která chtěla by,
žít si mezi skalami.
Tiše se rozlévá,
všude ji můžeš slyšet,
na dotyk je vlažná,
ale nedá se držet.
Vítězná práce - ohodnocena odbornou komisí.
Bez vody by neexistoval život a své o tom vědí i zvířátka v tomto příběhu…
Byl nádherný letní večer. Potůček si zpíval, včeličky si povídaly. Jedna druhé říkala, kolik nektaru dnes nasbíraly. Zvířátka, která bydlí v lese, se chystala ulehnout ke spánku, protože je zítra čeká náročný den. Chystají se vyčistit potůček, jelikož je tam velký nános bláta, které snižuje hladinu potůčku.
Byla středa 11. dubna a vzbudil mě hlasitý křik: „Vstávej, vstávej!“ Lekl jsem se a rychle jsem se rozhlédl, co se vlastně děje. Po pár sekundách do pokoje vtrhla moje maminka a řekla: „ Filipe, vstávej! Rychle! Je povodeň.“ Nejdříve jsem tomu vůbec nechtěl věřit, ale podíval jsem se z okna a na ulici se přímo valila spousta vody. Úplná řeka!
Říká se, že kdysi dávno v jednom malém lese tekl potůček, nebyl to ledajaký potůček, byl to potůček se živou vodou. A ta živá voda byla tak krásně průhledně čistá, že v ní plavaly různé exotické a pestrobarevné druhy rybek. Potůček tekl až z nejvyšší skály. Tekl přes hory, přes kameny, přes lesy až do malého lesíka, kde stékala voda v podobě malého vodopádu dolů do rybníčka.
Jednoho krásného den se Anička a Toníček rozhodli, že si půjdou na louku udělat piknik. Když dorazili na krásný palouček, rozložili si deku, ale zjistili, že si s sebou zapomněli vzít do košíčku ovoce. A tak se rozhodli, že když je to do lesa kousíček, půjdou si natrhat lesní jahody, maliny a ostružiny. Na palouček se vraceli s plným košíčkem a těšili se, jak si společné chvilky užijí.