Byl začátek školního roku a já jsem chodila do 3. třídy. Měla jsem svoji nejlepší kamarádku Lindu, se kterou jsme chodily každý den ven vždy po škole. Linda byla o rok starší než já a já jsem v ní odjakživa viděla vzor...
Každý člověk se určitě někdy během svého života zamýšlel, co je to vlastně kamarádství? Co vše toto označení obnáší? Kde můžeme kamarády najít? Já mám s kamarádstvím velmi bohaté zkušenosti, protože mi přes ruku prošlo tolik „kamarádů“, že už mě snad nikdo nemůže zaskočit. Nebo snad ano...
Přátelství je nezaměnitelné pouto lidí, kteří se mají rádi takoví, jací jsou, ale také i přesto, jací jsou. Podobá se to magii, která v nás vyvolává jedinečné, opravdové a srdečné pocity. Nutí nás se smát, milovat, plakat štěstím či smutkem...
Kdysi dávno se mě někdo zeptal na zcela zřejmou věc: „Co je to přátelství?“, nebo lépe: „Co pro tebe přátelství znamená?“ Tenkrát jsem odpověděla téměř bezmyšlenkovitě, že přátelství je to, když se mají dva lidé rádi… nesuďte mě, bylo mi teprve šest...
Zvonek zvoní, jdu ze školy. Před školou mám vždycky sraz s mými kamarády. Už tam na mě čeká Christián, Kilián, Sam a můj nejlepší kamarád Standa. Standa samozřejmě přivedl i svého kamaráda Romana, bez kterého se v poslední době neobejde, což mi dělá trochu potíže...
Možná jsem moc mladá a ve svých patnácti letech nedokážu přesně říct, co znamená přátelství... Čím starší jsme, tím ukotvenější jsou i naše názory a já jsem věčně otevřena novým myšlenkám. Prozatím ale na něj pohlížím takto...
Pokud máme kolem sebe lidi, se kterými máme společnou činnost – koníček, zájem, školu nebo práci, může mezi námi vzniknout kamarádství. Kamarádi jsou lidé, se kterými člověk rád tráví společný čas a vyhledává jejich společnost. Přátelství je však mnohem víc než kamarádství...
Každý z nás by si měl pokládat důležité otázky ohledně toho, co pro nás kamarádství znamená, jak spolu vycházet, i když jsme každý v jiné zemi a máme jiné zvyky. Jak si vzájemně porozumět, i když každý mluvíme jiným jazykem...
Začalo hlasování v soutěži - hlasujeme do pátku 9. 12. 2022 9:00 hod.
Co je kamarádství, může přesahovat skutečné i pomyslné hranice? V čem spatřuješ podstatu kamarádství, vnímání druhého člověka a vzájemnou potřebu si pomáhat. Jaké máš vlastní zkušenosti se svými kamarády ze školy? Záleží na tom, zda jsou kamarádi z jiné země či zda hovoří jiným jazykem?
Vyhlašujeme vítěze naší literární soutěže Generace prarodičů.
Moc děkujeme všem dětem za účast, všechny práce nás velmi, velmi potěšily a věříme, že zejména pak potěšily vaše babičky a dědečky. Ještě jednou děkujeme, všem dětem za nás patří velká pochvala a uznání!
Moje babička Líba se narodila v roce 1963. Víkendy a prázdniny trávila se sourozenci u prarodičů na Slovensku a v Jeseníkách. Doma i u babiček hodně pomáhali. Chodili na nákupy, pomáhali na zahradě, na polích starali se o zvířata...
Moje babička kdysi ve škole musela nosit plynové masky. Ve škole to měli těžší, mohli mít jednu hodinu na to, aby se mohli najíst. Učili se toho víc než dnes. Hned po vyučování utíkali domů a kdo to měl daleko, jel vlakem, že ještě auta nebyly...
Moje babička začala chodit do základní školy v roce 1956, byla to dvoutřídka. Vzpomíná si, že ji maminka hezky oblékala. Ráda nosila kostkovanou skládanou sukničku, bílou halenku a červený svetřík. Po vyučování chodila domů...
Mojim prarodičům se ve škole líbilo. Pro oběd si chodili domů. Měli hodnou paní učitelku. Ale doma museli pomáhat. Např.: krmit Froda a Sama a taky kočku Micku. A ve škole to nebylo lehké. Např.: v angličtině museli říct nějaké slovo, které neznali.
Na hodině tělocviku jsme museli mít stejné úbor. Holky bílé tričko a modré trenky. Kluci bílý nátělník a červené trenky. O velké přestávce jsme museli chodit ve dvojicích po chodbě dokolečka. Učili jsme se ruský jazyk a měli i Klub ruských přátel...
Když byla moje babička malá, bydlela s rodiči a 2 sestrami v Ostravě. Tam taky chodila do školy. Ve škole děti neříkaly paní učitelko, ale soudružko učitelko. Psali plnicím perem na bombičky, které se nedalo vygumovat. A místo angličtiny měli ruštinu...
Moje babička jsem v dětství jmenovala Eva Michalusová. Babička bydlela v Ostravě-Porubě. Babička si chodila hrát s dětmi ven, nejraději hráli: přehazovanou vybíjenou, hoňku na sochy. Někdy jezdili na koloběžce...
- černé tabule
- neměli židle, ale lavice se sedátky
- střídání učitelů až od 6. třídy
Když byli babička a dědeček děti, bydleli v jedné vesnici a chodili do stejné školy. Škola byla podobná té naší. Taky měli spojené třídy, ale ty vypadaly trošičku jinak. Žádné počítače, interaktivní tabule, stoly a židle, ale jenom dlouhá dřevěná lavice...
Chtěla bych Vám povědět o mé babičce, která se jmenuje Josefa Mandíková. Narodila se v roce 1944 v Maďarsku v době války. Když jí byl jeden rok, odstěhovali se s rodiči do Ostravy. V šesti letech nastoupila do základní školy, kde měla hodné učitele...
Moje babička se narodila v roce 1941, jako druhá ze tří dětí. Bydlela s rodiči a sourozenci v rodinném domě. Doba jejího dětství byla těžká. Byla 2.světová válka a ani po jejím skončení to nebylo jednoduché. Rodiče měli malé hospodářství...
Moje babička se jmenuje Helena Júlinková, narodila se v roce 1957 a položila jsem jí tyto otázky. Jak jste chodili nakupovat?
Když jsem byla malá, neměl skoro nikdo lednici a málokdo měl auto...
Babičko, jak se ti žilo, když jsi byla malá?
Když jsem byla hodně malá, tak jsme bydleli ve městě a vždycky jsme měli nějaké zvířátko. Byla jsem šťastné dítě.
Mé babičce jsem položila několik otázek. Babičko, jak jste si hráli, když jsi byla malá?
Hráli jsme si na louce, na zahradě, vili jsme věnečky a chodili do lesa sbírat borůvky a maliny.
Moje babička jezdila často s rodiči na hory vlakem. Měli sebou svačinu. K Vánocům dostala 3 dárky. Musela poslouchat a pomáhat s úklidem. Dobře se učila, ale nemohla vystudovat vysokou školu, protože se jí narodil můj taťka.
Babička se jmenuje Dášenka. Žila v Odrách. Chtěla se stát učitelkou v mateřské školce. Ráda si hrála s klukama. Musela doma poslouchat a pomáhat. Měla hezké dětství a byla hodná. Musela chodit včas domů a mít dobré známky...
Babička pochází z Poruby. Žila v panelovém domě se svými rodiči a sestrou. Milan pěkné dětství. Její maminka učila v mateřské škole a tatínek na VŠB. Měli chatu v Trojanovicích, kam jezdila každý víkend a každé prázdniny...
Prababička Rozinka a její syn, děda Stáňa, žili na Valašsku a byli strašně moc chudí. Rozinka měla 8 dětí. Někteří z dětí už byli dospělí a někteří se právě narodili. Museli jíst z jedné misky, protože neměli talíře. Do školy chodili pěšky...
Když byla babička malá, nechodila do jeslí ani do školky. Ráda si hrála na písku, často jezdila na koloběžce a také ji bavilo skákání přes švihadlo. S kamarády hráli vybíjenou, skákali panáka a cvrnkací skleněné kuličky do důlku. Na prvního máje chodila do průvodu s mávátkem...
Popovídala jsem si s babičkou Evou. Když byla malá, pracovala na poli. Chovali krávy a ovce i slepice. Škole se spolu se 3 třídami učili dohromady. A ruštinu, která byla těžká. V zimě byl sníh až po pás. Na Vánoce dostala panenku...