Literární soutěže

Jednou, když byl pochmurný den, tak jsem si vzpomněl, že jsem dlouho babičku neviděl, tak jsem se šel za ní na návštěvu. Povídali jsme si o všem možné a babička se tak rozpovídala, že jsem se najednou dozvěděl, jaké to bylo v jejím dětství a jak se jí ta doba líbila.

Mám báječného dědu! Jmenuje se Jaroslav. Narodil se na Slovensku v roce 1954 v městečku Krásno nad Kysucou, kde i vyrůstal. „Doma bylo veselo, ale byl i pláč, když jsme se doma pohádali se sourozenci,“ vzpomínal děda. Měl tři sourozence. Dvě sestry a jednoho bratra. Všichni jsou mladší než on.

Moje babička mi vyprávěla příběhy z dob, když byla mladá. Jeden z těch příběhů se stal, když jí bylo asi patnáct let a chystala se na slavnost dožínek. Společně s kamarádkami dostala za úkol ozdobit vesnickou kapli květinami. Vydaly se na louku a natrhaly nějaké květiny, a přitom se těšily na večerní oslavu.

Dne pátého června letošního roku tomu bylo 94 let, co na tento svět poprvé pohlédl můj strýc Jirka. Dnes, při oslavě jeho narozenin sedím a se zájmem poslouchám jeho vzpomínky, jak prožil své dětství a jaké to bylo, když navštěvoval školu. Sedím, poslouchám a snažím se vžít do jeho zážitků.

Povím vám jeden zábavný příběh mojí maminky Lenky, který se jí stal, když byla malá. Lenčiny prázdniny začínaly vždy dokonalým pobytem u tety Dany a její rodiny ve Veselí u Přelouče. Vždy se nemohla dočkat, až tam přijede.

Každý má rád svou babičku a i já jsem svou babičku měla moc ráda. Nejraději jsem jí pomáhala v kuchyni při pečení a večer s ní hrála karty. U hraní jsme si povídali a ona vzpomínala na své mládí. Bohužel, už tu se mnou není, ale já si stále pamatuji její příběhy. Jeden takový mi utkvěl v hlavě a já bych vám ho chtěla povědět.

Jak žili naši prarodiče před lety? Jak chodili do školy? Zeptala jsem se na to svojí babičky a ta mi odpověděla na moje otázky. Když byla v mém věku musela se starat o svoje sourozence a taky pomáhat rodičům, když však měla všechny povinnosti hotové chodila ráda ven. Nebyla na telefonu jako naše generace.

Co bylo kdysi? Co bylo teď?
Kdy to bylo lepší?
Předtím? Nebo teď?

Blíží se adventní čas – čas Vánoc, čas dárků, hojnosti, vůně cukroví a hlavně čas strávený s rodinou a s blízkými. A tak jsem přemýšlela nad tím, jak asi trávila Vánoce a dětství moje babička s dědečkem. Proto jsem se jich zeptala – na dětství a na Vánoce, na jejich prožitky.

Chtěla jsem napsat o své babičce. Proč o babičce? Protože si pamatuju, jak jsme za ní a dědou chodily s mamkou každý den. Pokaždé jsme si sedli ke stolu a babička mi vyprávěla o svém životě, dětství a o tom, co prožila. Proto mě inspirovala k napsání tohoto příběhu.

Děda má spoustu krásných vzpomínek a příhod z dětství. Vždy, když mi je vypráví, moc ráda je poslouchám. Můj děda jezdíval s bratrancem na prázdniny do Bulharska za dědou Ivanem. Děda Ivan bydlel na vesnici. Můj děda s bratrancem chodívali k řece chytat ryby nebo na louce naháněli koně. Vždy ob den chodívali do tamější pekárny pro čerstvý chléb.

Nebudete věřit, co se mi včera přihodilo. Byl úplně běžný den, jen s jednou zvláštností. Odpoledne jsme navštívili babičku, protože můj dědeček by měl osmdesát let. Zavzpomínali jsme, povídali si o dědečkově dětství, a pak se to stalo. Zavřela jsem oči a najednou se kolem mě vše začalo rozmazávat. Bum! Plesk! Všude tma.

Narodil jsem se v roce 1932 ve slovenském městě Kremnica v židovské rodině. Měl jsem mladší sestru a rodiče, kteří nás s láskou vychovávali. Žili jsme si celkem spokojeným životem. Vše se změnilo roku 1939, když území Česka obsadili Němci. Na Slovensku vznikl samostatný stát pod vedením Josefa Tisa, o kterém se vědělo, že velmi sympatizuje s nacisty.

Vypravování se bude týkat příběhu, který mi vyprávěla moje babička Pavla. Babička byla povoláním učitelka, konkrétně vyučovala cizí jazyky, zejména ruský a anglický. V roce 1977, kdy studovala vysokou školu, za ní přišel její tehdejší pan profesor se zajímavou nabídkou. „Máte možnost odjet na 5 měsíců do Sovětského svazu,“ oznámil všem 20 studentům.

Slyšte příběh, který se odehrál mému praprapradědovi před více než sto lety. Studený vítr bičoval palubu nákladní lodi, plující do Evropy přes jih. Zatímco loď pomalu klouzala po temném a rozbouřeném oceánu, Antonín Kadlec se opíral v bolestech o železnou zeď v tmavém podpalubí osvětleném jen malou lampou u schodiště.

Mé babičce bylo deset let, když se se svou starší sestrou Helenou a maminkou vydala na návštěvu za tetou do Západního Německa. Psal se rok 1958 a k cestě bylo zapotřebí ověřené pozvání, které teta musela zaslat. V něm garantovala, že se o ně během čtrnáctidenního pobytu postará – poskytne jim ubytování a stravu.

„Bum, prásk!“ ozvalo se z pole a tento zvuk se stal osudným v očích mého tehdy tříměsíčního dědečka Jirky. Bylo krásné slunečné léto roku 1945. V malé vesnici Hrabyně, která leží v půli cesty mezi Opavou a Ostravou bydleli v rodinném domku moje prababička Marie a praděda Bohumil, kteří měli 3 děti. Nejmladší z nich byl můj děda.

Má babička mi vyprávěla o svém dětství, které bylo úplně jiné než to, které prožíváme dnes. Narodila se a část svého života strávila v Olomouci. Byla doba, kdy děti musely velmi často pomáhat s domácími pracemi a poslouchat své rodiče. Babička často pomáhala své máti, která byla nejvytíženější členkou rodiny. Rodinné spory nebo finanční situace si jakožto dítě příliš neuvědomovala, stačilo jí, když měla co jíst.

Rok 1951 se stal osudovým pro moji babičku. Tohoto roku jí totiž odešel otec a pro celou její rodinu i nadcházející generace to znamenalo kompletní přepsání všeho, co znali. Moje babička vyrůstala společně se svým bratrem, matkou a otcem na dědině, kde se všichni znali, a novinky o vzájemných sousedech se z východu dědiny na západ dědiny dostaly během několika minut.

Ze začátku jsem si nebyla zcela jistá, zdali je toto téma správným výběrem, avšak si myslím, že jenom kvůli pradědečkovi je. Pradědeček prožil 2. světovou válku i z hlediska těch nejhorších stránek, jaké válka může mít. Vyprávění mého pradědečka mi ale připomnělo, že v životě se mnohokrát dostaneme do strašných situací, ze kterých si myslíme, že není úniku, ale věřte, nebo ne, únik vždy najdete, stejně jako můj dědeček.

Babička byla mistryní domácí kuchyně. Celá rodina se těšila na její voňavé, nadýchané knedlíky, které uměla jako nikdo jiný. Každý nedělní oběd provoněla kuchyní svou tajnou směsí koření a vždy se usmívala, když viděla, jak její pokrmy mizí z talířů. Ale tentokrát měla babička nový nápad.

Sedla jsem si na lavičku a ostré slunce osvítilo mou vrásčitou tvář. Na malou chvíli jsem se zasnila a po tváři mi stekla slza. Než jsem si ji stihla setřít, přisedla si ke mně má vnučka. „Můžeme začít?“ zeptala se a já se přenesla do doby, kdy jsem byla stejně stará jako ona, plná života a nadějí.

Budu vám vyprávět příběh, který se odehrál v místech, kde jsou dnes jen širé louky a kde se jako připomínka starých časů tyčí osamocený kostel. Kalendář na zdi v kuchyni ukazuje duben, rok 1950. Venku je nevlídno, lezavá zima, pro mladý pár je to však jeden z nejkrásnějších dnů jejich života.

Vybrala jsem si život mé prababičky, protože ji mám velice ráda. Skoro každou sobotu ji navštěvuji, a proto o ní hodně vím. Narodila se na první jarní den v roce 1935 do úspěšné zemědělské rodiny jako čtvrté a zároveň poslední dítě.

„Tak… Kde jsme to byli… Á, ano, zrovna se princ vkradl do zámku pro ptáka Ohniváka… Takže… Kralevic šel do měděného zámku a…“ „Ale, dědo, tohle my už všechno známe!“ řekl můj o dva roky mladší bráška. Oba jsme leželi pěkně zachumlaní pod peřinou v posteli připravení jít spát.

Odjakživa mě provázel sen, přála jsem si umět svou tvorbou inspirovat řádku mladých i letitých osob, jež možná, právě tak jako mne, od útlého dětství tížila marná touha. Věřila jsem, že mým údělem bylo těmto slepým duším ukázat směr, pobídnout pár bezradných nohou, nechť vydá se tou správnou stezkou...

Moje prababička, o které chci vyprávět, se jmenuje Vlasta. Narodila se roku 1930. Byla jedinou dcerou svých rodičů. Měla tři starší bratry (Antonína, Františka, Josefa). Při jedné z návštěv mi vyprávěla o obci Morávka, ve které strávila dětství. O době, kdy probíhala II. světová válka a jak ji prožívala ona i její rodina.

Je to už dávno. Ten den jsme se po škole s klukama koulovali. Pak jsem cestou domů přemýšlel, s čím musím doma pomoct, než půjdu sáňkovat s Pepou odvedle. Odemykal jsem dveře a přišlo mi, že v domě je zvláštní ticho. Maminka mě nepřišla přivítat jako obvykle a Helča taky ještě nebyla doma.

Od doby, kdy má babička byla ještě dítě, se hodně věcí změnilo. Tím “hodně věcí” nemyslím jen věci hmotné, tedy ty kolem nás. Těch se to samozřejmě také týká, ale o tom později. Zamysleme se nejdřív tak trochu prostě a jednoduše.. kolikrát za tu dobu listí ze stromů opadalo, kolik stromů bylo skáceno a zase zasazeno, kolikery výtvory byly započaty ale nedokončeny?