Mojí babičce bylo pouze 15 let, když jí umřela babička. Jmenuje se Nataša Kalejová, její babička se jmenuje Margita Duždová. Bylo jich doma 10, 10 sourozenců. Bydleli na statku, měli mnoho zvířat, prasata, slepice a kachny. Když se kachňátka vylíhla...
Moje babička se jmenuje Ivana. Její otec, můj pradědeček, byl poloviční Žid, o své matce- dceři rabína z Uhlířských Janovic. Během války se můj pradědeček vydal do Německa, aby se tam ukryl před nacisty, protože si Hitler myslel, že ho už od Židů "vyčistil"...
Moje babička vyrůstala na vesnici v Horních Datyních se svojí rodinou. Žili v domě, který si sami postavili, protože kdysi nešlo zavolat žádným stavebním firmám, aby to udělali za vás. V Datyních žije dokonce až do teď. Jako malá chtěla být švadlenou...
Když jsem se zeptala babičky, jaké měla dětství, odpověděla, že krásné. Neměli v koupelně teplou vodu a musela prát prádlo učně, donášet uhlí ze sklepa, k tomu každý týden leštit a nakrémovat boty atd. Dnes už je pračka a už se většinou netopí uhlím...
Ahoj, moje jméno je Eliška. Můj tatínek je voják a profesionální stavař. Říkal mi, že kdykoli by dostal za úkol novou stavbu kdekoli v Česku, museli bychom se tam přestěhovat. Já jsem mu říkala, že mi to vůbec nevadí, že alespoň uvidím nová místa a poznám nové kamarádky...
Moje babička se jmenuje Terezie, říkám jí „babi Teri“. Když byla mladší, tak žila v rodině, kde neměli auto, ale ono zase nebylo takovým zvykem ho mít. V jejich vesnici, Bohuslavice, měli dva lidi auto. Babi Teri měla pět sourozenců, čtyři bratry a jednu sestru...
Babička bydlela v Sudicích na statku. V té době měl každý statek postranní dům pro rodinu, která ten statek vlastnila. A tam babička bydlela. Její taťka byl správce statku a mamka pracovala jako účetní statku. Babička měla dva bratry Františka a Zdeňka...
Rád bych napsal něco o životě mé prababičky Anny Kubicové. Narodila se v roce 1924 v obci Oščadnica na Slovensku. Obec je v horách, kde není moc úrodná půda. Pocházela z velké rodiny, měla šest sourozenců. Její době bylo tolik dětí docela běžné...
Dnes vám budu vyprávět o mojí pro babičce Erika. Erika jako každý jiný den šla do práce. Tenhle den začínal jako každý jiný. Prababička se vyspala, ráno se probudila, dala si snídani. Ano, byla sice špatná doba, ale nikdo nečekal, že se stane, co se stalo...
Moje babička se narodila v roce 1961 ve velkém cihlovém baráčku, který sdíleli s moc milými sousedy. Dětství na tom nebyli nejlépe, byli na pokraji chudoby. Její rodiče měli pět dětí včetně babičky, které museli uživit. O kapesném nemohla ani pomyslet...
Moje babička se narodila 8. června 1960 v Kroměříži jako jedno ze tří dětí mého pradědečka Zdeňka a prababičky Irenky. Má staršího bratra Zdeňka a mladšího bratra Petra. Později se přestěhovali do Ostravy, kde všichni zůstali dodnes...
Moje babička se jmenuje Marcela a vyrůstala v socialistickém režimu v městě Havířově, které bylo vybudováno pro potřeby bydlení horníků, kteří pracovali v nedalekých černouhelných dolech. V roce 1964 začala chodit do 1. třídy školy, která byla na ulici Jarošové...
Moje vzpomínání bude o mé babičce. Jmenuje se Zdena a narodila se v roce 1957 v Jeseníkách. Tam ale dlouho nebydleli a asi ve dvou letech se přestěhovali do Hranic na Moravě. Má jednoho sourozence a to sestru Danu. S tou ráda jezdívala ke svojí babičce, která bydlela s tetou a strýcem...
Moje babička se narodila 25. 5. 1951 a letos oslavila 70. narozeniny. Celý život žije v Ostravě a dětství prožila v cihlové zástavbě na Šalamouně. Tato zástavba se nachází za Krajským úřadem Moravskoslezského kraje. Babička je jedináček, musela být velice samostatná...
Moje babička se narodila v roce 1956 v Gottwaldově, čím Zlíně. Město Zlín založil Tomáš Baťa a také továrnu na výrobu obuvi. Tatínek a dostal Jako zaměstnanec půldomek, kde moje babička vyrůstala. Domek byl u lesa, Tak si hrávala se svými kamarády tam...
Dnešní příběh bude vypravovat o dětství a životě mojí babičky. Jmenuje se Jana Korbačková rozená Slepková. Když se babička narodila v roce 1963, byla druhým dítětem do rodiny Sklepků. Měla staršího bratra Milana a z porodnice si babička vezla na zámek Raduň...
Československá socialistická republika v roce 1963 přivítala na svět mojí babičku. Mezi naší a její generaci jsou opravdu velké rozdíly, začneme třeba textilem. Také si v té době rozhodně oblečení nevybírali, například moje babička nosila oblečení po starších bratrech...
Amálka střemhlav běží za dědečkem do obýváku. Přiběhne k němu a vyptává se: „Mám na tebe jednu otázku, dědečku, jaké bylo tvoje dětství?“ Dědeček se zasměje a povídá: „To byly krásné časy, to ti povím.“ Dědeček s Amálkou se uvelebí na pohovce a povídá jí...
Moje babička mi vyprávěla příběh o tom, jak si myslela, že je hledaným zločincem. Stalo se to na vesnici, kam jezdila každé prázdniny za svou babičkou. Byl obyčejný letní den a moje babička a další dvě její kamarádky se potulovaly jen tak po vesnici...
Emílie Tomisová je moje prababička. Narodila se 5. 12. 1923 v Kášovicích. Je to matka mého dědečka. Pocházela z velmi chudé rodiny. Měla 10 sourozenců a narodila se jako předposlední z nich. Své dětství prožila v Bruzovicích, kde se s maminkou i sourozenci přestěhovala...
Chtěl bych vám vyprávět o své babičce Jance, která se narodila v roce 1943 v malé vesničce na Slovensku v horách. Byla to vesnice, kde bylo jen pár chalup, nikde žádný obchod, kino, kavárna, hospoda, je samý les a hory...
Povinná školní docházka byla zavedena roku 774, vypadala docela jinak než dnes. Nemusely do ní všechny děti (polní práce) a vztahovala se pouze na děti od 6 do 12 let. Abych tedy psal o školních letech mé babičky, tak se musím posunout do 50. a 60. let minulého století...
Občas tak přemýšlím, jaké by to asi bylo, vyrůstat v 50. letech 20. století, v době, kdy můj děda prožil své dětství. Tak jsem se zeptal svého dědečka Tondy. Narodil se na podzim 1950 ve vesnici Týn nad Bečvou Pod zříceninou hradu Helfštýn...
Dnešní doba je trochu uspěchaná a lidé často spoléhají na technologie, které se stále zdokonalují. Často si lidé nedovedou bez těchto, pro nás už maličkostí, ani představit svůj den. Ať už to začíná u ranní kávy a končí večer nebo televize...
Prý se máme s bráchou moc dobře, říkají mi často babička s dědou. Máme hračky, tablety, hry, mobily a počítače, což prý za jejich mládí nebylo. Taky prý nemohli jezdit k moři, chodit do supermarketu ani si kupovat colu, hamburgery nebo hranolky...
V neděli jsem navštívila babičku. Spolu jsme pily čaj a jedly sušenky. Přitom jsme si povídaly, jaké to bylo, když byla malá a chodila do školy. Do školy chodila pěšky a cestou si vždycky pohladila psa Alíka. Ze všech předmětů měla ráda tělocvik, kde hrála...
Druhým nejstarším člověkem v mé rodině je taťkova mamka, to znamená moje babička. Jmenuje se Štěpánka a narodila se nedlouho po druhé světové válce, v roce 1949 v Ostravě-Zábřehu. Oba její rodiče pracovali v Dopravním podniku jako řidiči tramvají...
Abych se dozvěděla, jak se žilo v generaci našich prarodičů, navštívila jsem svou babičku. Jmenuje se Jiřina, bydlí v Ostravě a je jí 71 let. Své dětství strávila v Ostravě Plesné, kde teď bydlím i já se svou rodinou v době, kdy babičce bylo 6 let (psal se rok 1956)...
Jednoho krásného dne jsem já, moje babička a můj děda vzpomínali na školní léta. Na zahradě jsme se asi hodinu bavili o spoustě zajímavých věcí, které babička a děda zažili. Teď si dovolím Vám povyprávět vzpomínky dědy!
Psal se rok 1951. I přesto, že uplynulo už 6 let od konce druhé světové války, svět se stále s touto katastrofou nebyl schopen vyrovnat. Mému dědečkovi v tu dobu bylo devět let. Bylo to, jako kdyby se znovu zrodil svět. Začaly se stavět nová sídliště...