Literární soutěže

Narodila se 24. 2. 1949 ve Vítkovické nemocnici. Jmenovala se Marie Bajgarová. Do 11 let bydlela s rodiči ve Velké Polomi u tety. Potom se přestěhovali do Krásného Pole k babičce. U její babičky, v malém bílém domě, neměli ani dřez a vana na koupání byla kovová. Voda se musela ohřívat na kamenném krbu.

Jmenuji se Timea a chodím do třetí třídy. Jednou, když jsem byla nemocná, přijela za mnou prababička a místo čtení knížky mi začala vyprávět o tom, jak se žilo, když ona byla v mém věku. Byl to moc nádherný příběh a já bych vám ho chtěla povyprávět.

Jednou jsem se ptala mojí babičky, ať mi vykládá, jak to bylo kdysi. Venku bylo slyšet padání sněhu a v dálce sáňkovaly děti. Kolem babiččina domu prošla nějaká maminka s dítětem a já jsem měla pocit, že nás slyší. Babička začala vyprávět.

Jednou mi děda vyprávěl, že když byl malý, tak chodil do školy pěšky. Ráno v sedm hodin vstal a honem napsal úkol z matematiky. Protože mu šla. A pak šel před školu a tam si s klukama a holkama vyměnil ruštinu a češtinu, aby si je opsali. Ale protože tam nebylo skoro nic rovného, tak to psali na popelnicích.

Můj děda žil v Bulovce. Bulovka je vesnice s místním hřbitovem, školou, prostě obyčejná vesnice. Bydlel v domě s velkým pozemkem a spoustou zvířat. Měli krávy, ovce, kozy, prasata, slepice, kuřata, brojlery, králíky, psa a kočku. Trávu sekali kosou, vyráběli si vlastní sýr, vodu čerpali ze studny a dělali zabijačku. To byla slavnost!

SPORT! To bylo pro mého dědu podstatné slovo. Ale to se ví, že museli doma i uklízet a poslouchat, vysávat, vytírat a chodit do obchodu. Měl taky mladší sestru, o kterou se musel starat. A ale i přes to si našel nějaký čas na koníčky – pro něj HOKEJ.

Jmenuji se Nina a chodím do čtvrté třídy na Základní školu Matiční. Chtěla bych vám povyprávět pár vzpomínek mojí babičky. Moje babička se jmenuje Bohumila, ale říkáme ji babička Bunka. Je moc hodná. Bydlí kousek od mé školy, a proto k ní chodíme se sestrami každý den po škole.

Povím Vám o dědovi a babičce. Můj děda vyrůstal v Čechách v panelovém domě a babička bydlela na Slovensku v domečku. Potom se přestěhovala do Čech do Karviné a děda do Ostravy, kde se spolu seznámili.

Vybral jsem si babičku. Povím Vám o ní, že si ráda hrála s hračkami, chodila do divadla a na koncerty českých kapel, chodila do kina. Měla ráda dechovou muziku – Moravanky a folklór.

Moje babička, jak byla malá, tak se naučila péct koláče a vyrábět různé věci, například vyráběla stromeček. Kdysi chodila do školy. Líbila se jí matematika.

Můj děda byl voják a babička byla uklízečka. Měli zvířátko a byl to pes - holka a jmenovala se Líza. Když byl můj táta malý, měl rád ovoce, hrál fotbal. Když byla mamka malá, tak si hrála s kočárky a panenkami.

Moje mamka se narodila v Českém Krumlově a žila tam krásný život. Chodila po výletech, chovala slepice, prasata a kachny.

Babička, jak byla malá, tak hodně pomáhala doma. Čím chtěla být? Přece cukrářkou. Chodila do školy na základku a měla ráda matematiku. Neměla ráda český jazyk. Uměla jen romsky.

Povím Vám vyprávění o mé babičce a dědovi. Babičce říkám „bábina“, a ta se narodila na Slovensku. To je cizí země.  „Bábina“ vždycky mluvila jiným jazykem než my – slovensky. Nevadilo mi to, alespoň něco umím „po slovensky“. Město, kde se narodila, se jmenuje Spišská Sobota.

Blíží se už pomalu zima, která má být podle starých pranostik bílá a jedna z nich nám říká, jak 11. 11. přijíždí Martin na bílém koni. I když je mi už 12 let, tak jsem takovou zimu ještě nezažil, natož nějakého “Martina.“ Většinou je nad nulou a když už nějaký ten sníh napadne, tak vzápětí hned zase roztaje. O něco lepší je to někdy na horách, ale v posledních letech není moc sněhu ani tam.

Když byla babička ještě malá holka, jezdila s rodiči a sestrou pravidelně na “dušičky” na hrob dědovi a babičce. Byl to výlet na celý den. Jelo se tehdy dřevěnou tramvají až do Kyjovic, pak pět kilometrů pěšky na hřbitov, kde postáli u hrobu, zapálili svíčky, dali květiny a následovala návštěva u babiččiny pratety a prastrýce, kde dostali za tu námahu něco teplého do žaludku, pohovořili a stejnou cestou se vrátili zpět.

Děda Štefan chodil do školy až po druhé světové válce a onehdy mě moc zajímalo, jak se mu vedlo ve škole a jak se lišila od té dnešní. Vykládal mi, že tehdy nebyly žádné žákovské knížky. Známky psal pan učitel jen pro sebe a poznámky se vůbec nepsaly, protože se používaly fyzické tresty. Zato se používaly vrbové proutky a těmi to, panečku, prý pěkně bolelo.

Nedávno jsem navštívila mou babičku a dědečka a poprosila jsem je, zda by mi mohli povyprávět příběh o tom, jak prožili své dětství. Doprava do školy nebyla snadná. Muselo se časně vstávat a brzo odcházet, protože cesta do školy byla dlouhá. Žádnými auty ani autobusy se do školy nejezdilo.

Dnes vám povím, jak to vypadalo v době mých prarodičů. Byla jednou jedna malá holčička jménem Radmila. Ale nikdo jí neříkal Radmilo nebo Radmilko, všichni jí říkali Radko. Narodila se v roce 1958 v Roudnici nad Labem, odkud se s rodiči a starším bratrem po čase přestěhovali nejprve od Karviné a pak do Ostravy.

Mám nejlepšího dědečka na světě. Jmenuje se Pavel a pro mě a mou sestru vymýšlí neustále nějaké hry, zábavu a aktivity. Mám ho moc ráda, a proto bych vám o něm chtěla něco napsat. Děda se narodil na konci 60. let dvacátého století v Ostravě mé prababičce Marušce a pradědovi Milanovi. Bydleli v rodinném domečku v okrajové části jménem Antošovice.

Zdravím, jmenuju se Honza, ale říkaj mi i Jendo. Je mi 11, bydlím v Jirkově, ale hodně jsme se stěhovali. Máma sem přišla dokonce až z Ukrajiny. Byla tam ve službě u bohatýho sedláka. Umí i německy. Teď má mlíkárnu a říká mi, že jsem hrozně hubenej. Musím pít černý pivo se žloudkem a cukrem. Abych nabral a moje kolena nevypadaly jak dvě velký jabka na špejlích.

Můj děda Marcel se narodil 23. 9. 1963 a jeho dětství vypadalo asi takhle: Narodil se ve Frýdecké nemocnici. Byl krásný a barevný podzim. Děda bydlel v domě u babičky a dědy ve Václavovicích. Jeho maminka byla hodně zaměstnaná, taková už byla doba, prostě všude komunismus s lidskou tváří.

Narodila se 1. 5. 1950 v Kaňovicích. Měla čtyři sourozence. Dětství měla radostné a veselé. Do základní školy chodila v Kaňovicích. Škola byla hned vedle domu. Dobře se učila a měla hodně kamarádů. Ve škole na Mikuláše dostávala papuče, vánočku a jiné dobroty.

Můj pradědeček se narodil 1.5. 1932, tudíž je mu 92 let. Tu dobu si nedokáži vůbec představit, já dítě dvacátého prvního století. Ale teď už zpět k jeho životu. Když už chtěl poprvé vidět svět, nikdo s ním nejel do porodnice, ale narodil se doma a zůstal tu celý život. Měl čtyři sourozence, ale kdyby štěstí přálo, bylo by jich šest. Bohužel dva z nich zemřeli brzo po narození.

Když byl můj děda ještě malý, byl docela chytrý žák. Doma pomáhal s úklidem, jinak si hrál s kamarády venku. Třeba jednou na začátku podzimu se s kamarády plavili na jejich voru po řece Ondřejnici. Ale v cestě jim najednou bránil kabel, tak jeden z jeho kamarádů běžel pro pilku a kabel přeřezali.

Už je to 51 let, co babička opustila školu. Bylo to jiné, vzpomíná …. Daleko přísnější než teď. Děti zlobily stejně, ale byly více potrestány. Tenkrát se mohla používat i rákoska. Jó to bolelo dostat tak přes prsty nebo po zadku. Zlobivci i stáli nebo klečeli v koutě. To byla ostuda!

Narodil se 6. 10. 1971. Má mladší sestru a mladšího bratra. Své dětství strávil v obci Chlebovice, které leží na úpatí Palkovických hůrek a je částí Frýdku-Místku. Nachází se zde muzeum obce a jedinečné muzeum včelařství s naučnou zahradou a také pod nedalekým vrchem Kabátice stojí rozhledna Panorama.

Babička v první třídě chodila do školy i v soboty. Ve třetí třídě chodila do školy už jen každou druhou sobotu. Bavila se tím, že venku s ostatními kamarády skákali přes gumu, hráli si kuličky, a také na schovávanou. Na výlety jezdila parním vlakem, který hodně kouřil a dělal velký hluk.

Když byla babička Eva malá, byla nouze o různé věci. Stály se dlouhé fronty na pomeranče, mandarinky, banány i maso. Pomeranč si vždy rozdělili na čtyři díly: tatínek Josef, maminka Liduška, sestry Věrka a nejmladší Eva.