Až se bude psát rok 2075, tak nebudu mít děti, ale budu děda a myslím si, že bude všechno jiné. Autobusy, auta, roboti, letadla, lodě, vlaky, rakety už budou jiné. Ale co bude stejné, tak budu hrát určitě ještě fotbal a jak budu hrát fotbal, tak mě bude jen mrzet, že Ronaldo a Messi už asi nebude.
Toto je příběh o tom, jaký bude svět v roce 2075.
Všude budou vynálezy! Určitě auta už budou létat, a ve svém bytě budu mít robota – uklízečku – bude mi uklízet a taky vařit, prát prádlo. Když budu něco chtít, tak mi to podá, utře prach a položí třeba knížku na nějaké místo.
Nahradí AI učitele? To je otázka, o které se zatím moc nemluví. V naší třídě jsme ji ale rozvedli s nejedním učitelem.
Mít místo učitele člověka učitele robota má pár výhod. Zaměstnavatel je nemusí platit, pouze je nabije a fungují.
14. října 2076
Na naší vesmírné stanici Aetheris B51, kde cestujeme po vzdálených galaxiích pomocí technologie Kvantového Skluzu, se dnes vydáme do galaxie Virellia. Mým úkolem je objevit život--ne ten co je na Zemi…ale něco jiného, něco co přesahuje naše lidské chápání.
Dobrý den, píše se rok 2077 a já, Amelia, jsem se probudila po 10 letech z kómatu. Když jsem naposledy v roce 2067 zavřela oči, auta ještě řídili lidé, mobily se nabíjely kabelem a na obloze létala jen letadla. Teď… všechno vypadá úplně jinak.
dne 1. 11. 2073
Odplivl jsem si, ale písčité pachutě jsem se nezbavil. Napadlo mě, že tohle asi zažil každý voják, co kdy bojoval v zákopech. No, když o tom tak přemýšlím, tak v těchhle zákopech jsem skoro už nepamatuju a ocitnul jsem se tu vlastně náhodou.
Píše se rok 2080 a jedna polovina Země je neobyvatelná po dopadu asteroidu. Není již atraktivní pro život, jak tomu bylo dřív. Lidé se proto přemístili do druhé poloviny, která se stala přeplněnou a následkem tohoto muselo lidstvo vytvořit 6 nových umělých planet, které obíhají kolem planety Země.
Děda Tomáš se právě chystal vstát, když mu jeho robot oznámil, že se chystá uklízet na půdě.
Děda Tomáš totiž nikoho na půdu pustit nechtěl. A měl pro to dost dobrý důvod. Vstal a snažil se zastavit robota, který se tam chystal uklízet. Když děda Tomáš vyšel na půdu, viděl, že robot se do uklízení ještě nepustil.
Před osmi lety
„Nemáš tady zatočit?“ ptám se své manželky a ukazuju prstem ke svému oknu.
„Nejedu tudy poprvé, AnnoMary,“ protočí panenkami a pokračuje v cestě.
Rok 2075 měl zvláštní chuť. Vzduch byl čistší než kdykoliv během posledního století, i když ne díky lidem, ale spíš díky tomu, že se už dávno naučili, že s přírodou se nevyjednává. Ulice měst byly tiché, protože většinu dopravy tvořily podzemní stroje, které uháněly rychlostí světla lidského spánku, tedy tak rychle, aby vás ani nenapadlo sledovat cestu, jen zavřít oči a být na místě.
Dnes je 17. 11. 2075 a lidé si připomínají 86 let od sametové revoluce, ale to pro mě není tak důležité jako to, že přijede má vnučka. Mé vnučce je 8 let a jmenuje se Agnes. Bohužel žije se svým tatínkem a mojí dcerou v zemi, kde vládnou roboti. Oni se tam odstěhovali už před vládou robotů, ale od jejich převzetí moci se odstěhovat nesmí.
Je konec sedmého měsíce roku 2068 a já každý den přemýšlím nad tím, proč tady vlastně ještě jsem. Zemi už se dávno neříká „Modrá planeta“. Dnes už je to taková šedá, znečištěná, smutná planeta…
Za čtyřicet let mi bude přes padesát. Jelikož žijeme v době neustálého spěchu a shonu, myslím si, že se svět kolem nás rapidně změní. Vše jako AI, technika a stroje, robotika a životní standardy obecně budou úplně jinde.
...od roku 2060 se přestal čas počítat. Svět, jak jej dnes známe, přestal existovat. Když píšu tuto zprávu, pomáhá mi umělá inteligence, ta jediná funguje, pomáhá nám přežít. Snad si to někdo přečte, až bude svět zase v pořádku. Myslím si, že jsem někde okolo roku 2080. Jsem již starý, ale paměť nám vymazali, takže vzpomínky neexistují.
Píše se rok 2085. Probouzí mě tichý šum domácího asistenta, který hlásí, že venku prší, ale teplota je příjemných dvacet stupňů Celsia. Okno se samo zatemní, aby mě nerušilo světlo, a z kuchyně se line vůně čerstvě připravené kávy z robotického vařiče. Pomalu vstávám – přece jen, po šedesáti letech tělo není, co bývalo.
Sedím na lavičce u starého jezírka. Zázrakem přežilo všechny ty moderní přetavby a novodobé plány města. Všude kolem tiché silnice, auta už totiž nejezdí, jen tiše kloužou ve vzduchu. Dron nad hlavou mi právě doručil snídani. A přesto mi něco chybí.
V roce 2025 byla zničena Země. Lidé znečistili vzduch i oceány, příroda začala postupně mizet a planeta rozpadat. Naštěstí se lidé těsně před zánikem vzpamatovali a vytvořili novou planetu jménem Novaterra. Novaterra je sice umělá, ale zároveň živá planeta. Domy tu dýchají, čistí vzduch a rostou jako rostliny.
Když zavřu oči a představím si svůj život za čtvrt století, nevidím nic šedého nebo obyčejného. Tvořím svět, který se změnil tak moc, že by tomu dnešní lidé možná ani uvěřili. A uprostřed toho světa stojí moje přibydlá vila – můj domov je celá prosklená, minimalistická, jednoduchá, ale krásná. Žádné zbytečnosti, žádný chaos. Jen čistý prostor, světlo a klid.
Někdy se bojím přemýšlet o tom, jak bude svět vypadat za padesát let. Změny přicházejí tak rychle, že mám pocit, že už ani nestíhám žít přítomností. Každý den přináší něco nového, technologie, které měly zůstat snem, se stávají samozřejmostí. Svět běží kupředu a já běžím s ním, i když někdy ani nevím proč.
Až mi bude sedmdesát let, svět nebude jen jiný, ale úplně nový. Lidé už nebudou žít jen na Zemi – budeme mít města ve vzduchu, na moři i pod zemí. Lidé budou vypadat skoro jako roboti. Technologie se ještě zlepší a všechno bude lehčí a rychlejší. Vědci prozkoumají celý oceán. Ceny jídla a nábytku budou ještě vyšší než dnes.
Dnes je 9. 6. (úterý) a dodavatel léků (nějaký blbý robot, jmenuje se Arnold) mi zatím nedonesl léky na tlak. Ach jo, kde jsou ty časy, co jsem si zašla do lékárny sama. No to je jedno. Píšu zde asi po... počkej... po 53 letech!
Je rok 2085, je mi 75 let, mám dvě děti a čtyři vnoučata.
Ráno mě vzbudí klepání, jsou to moje děti a vnoučata. Přivítám je, děti si šly hrát na zahradu, my dospělí sedíme u stolu. Dětem přichystám snídani, odnesu jim to na zahradu, pak začnu připravovat oběd. Mezitím co se vaří oběd, sednu si ke stolu, kde si povídám, směji se se svými dětmi.
Myslím si, že tak za padesát let budu s technickými vymoženostmi mnohem pokročilejší, než jsou moji prarodiče teď. Já jsem totiž s technologiemi, jako je telefon a počítač, vyrůstala, ale pro ně to byla tehdy úplná novinka. Možná si ale i já jednou řeknu o pomoc svým dětem, hlavně s počítačem, protože s ním neumím ani teď nic moc — třeba co se týče zapojování nebo složitějších věcí.
Když si představím, že uplyne 50 let, je to docela děsivá myšlenka. To mi bude 65 let a pravděpodobně už nebudu běhat venku, ale spíše po doktorech. Doufám, že budu spokojený a že mi ještě zůstanou nějaké vlasy na hlavě.
Když se podívám do zrcadla, skoro se leknu.
Ten pán s vráskami, šedivými vlasy, co umí přepínat televizi mrknutím oka – to jsem prý já! Nechápu, jak se to stalo. Ještě včera jsem spěchal do školy, poslouchal učitele a přemýšlel, jestli někdy budu mít létající počítač. No… mám ho. Ale teď už mi doktor zakázal na něm hrát.
Je mi 15 let a jsem žákyně 8.A třídy. Přemýšlím, co budu v životě dělat a představuji si, jaký bude svět i já za 45 let.
Až vyrostu a budu dospělá, ráda bych se věnovala práci, která mě bude bavit, chtěla bych rodinu, milujícího manžela, minimálně 2 děti, třeba Alici a Robina. Domeček na vesnici, zahradu, zvířata a možná i bazén.
Proč si myslím, že svět nejdříve poroste a pak to prudce spadne?
2026 až 2030
V Ostravě je vynalezen a vyroben materiál, kterým půjdou zalít uzavřené černouhelné doly a zároveň dost pevný materiál na výstavbu metra. Ostrava se díky metru stane druhým nejlidnatějším městem v ČR.
Píše se rok 2025 a já si jdu lehnout. „Dobrou, mami!“ „Dobrou, Sabi.“ Zhasla jsem světlo a přikryla se dekou. Přemýšlím, jaké to bude, až budu velká. Co budu dělat za práci, kolik budu mít dětí, jaké budou nové vynálezy a co se bude třeba učit ve škole. Zanedlouho jsem ale usnula.
Taky vás někdy napadla myšlenka, co bude za 60 let? Mě třeba ano. A tady je pár mých názorů.
Podle mě už za 60 let bude i ve střední Evropě úplně normální, že se budou dít různá zemětřesení, tornáda nebo tsunami. Protože tím, že produkujeme strašně moc emisí a skleníkových plynů, tak se vzduch otepluje a ledovce tají.
Při psaní na toto téma jsem si uvědomil, že o tak daleké budoucnosti přemýšlím poprvé, a trochu mě to děsí. Vlastně ani nevím, na jakou střední školu vůbec půjdu. Nejlepší verze budoucnosti by vypadala takto: Nebude válka, příroda bude zachována a mnoho druhů zvířat nevyhyne. Politika se zruší a nebude v ní korupce.