Narodila jsem se 5 července 1954, dostala jsem jméno Růžena. Můj tatínek si po dvou synech přál mít princeznu, proto mi dal toto jméno. Vyrůstala jsem na venkově v obci Korolupy. Moji rodiče měli velký statek. Měli jsme spoustu hospodářských zvířat...
Moje babička, Eva Hýblová (za svobodna Bergerová), mi mnohokrát vyprávěla o svém životě a o době, kterou jsem já sama nezažila. A teď to povyprávím také vám. Narodila se v prosinci 1951 v České Třebové. Maminka se jmenovala Věra a tatínek Eduard...
Děda se narodil na vesnici a měl šest sourozenců. Chcípni museli rodičům hodně pomáhat s uhlím, se dřevem... A když nechtěli poslouchat, dostali od rodičů výprask a to stejné platilo i ve škole, tenkrát žáci měli z učitelů respekt...
Jak to vypadalo před půl stoletím, si dnes většina v mém věku nedokáže představit. Proto jsme se zeptala své babičky Dáši, která je o 50 let starší, jaké to bylo, když měla 14 let. Často slyším, to by se za nás nestalo. Opravdu je to tak? Bylo to tehdy lepší?
Byla zima a moje prateta, která bydlela celé dětství na malé vesnici poblíž Brna, seděla v menší místnosti, kde bydlel i její dědeček, kterého měla moc ráda a hodně času tam strávila posloucháním různých příběhů. Ten den u nich doma byla na návštěvě jedna její kamarádka...
Psal se rok 1956, kdy na svět přišel Jako třetí dítě mé prababičky Irenky a pradědečka Jaroslava můj dědeček Miroslav. Vyrůstal společně se svými třemi sourozenci a rodiči v rodinném domě, který dodnes stojí uprostřed obce Třebovice...
Budu psát o své babičce Miladě Arbterové. Narodila se 16. 4. 1956 v Uherském Hradišti. Když jí byly tři roky, tak se přestěhovali do Poruby v Ostravě. V Porubě se jí narodila sestra Eliška. Na prázdniny babička jezdila na Slovensko k dědovi a babičce...
Má babička mi pověděla, jaké má vzpomínky na své dobrodružné dětství a jak se jí v dřívější době žilo. Když se babička narodila, neměla zrovna šťastné první roky života. Probíhala totiž druhá světová válka, která nebyla zrovna příjemná, protože během ní umíralo plno nevinných lidí...
Když byla má babička v mých letech, tak byla spokojená se životem. Ale i teď je spokojená. Ona a její rodina chovali zvířata, pěstovali zeleninu a na podzim česali stromy. Na vesnici se dělaly zabijačky a ten kdo ji dělal, tak se sešli všichni z vesnice u něho doma a najedli se...
Škola je dnes úplně jiná než kdysi, změnilo se spoustu věcí, na které se společně podíváme. Učitelé měli autoritu, takže se žáci chovali k učitelům s respektem, což je v dnešní době někdy velký problém. Tehdejší děti chodily hodně ven, hrály hry...
Když jsem se dozvěděla o tomto tématu, hned jsem věděla, jak to napíšu. Obě babičky a dědu mám ráda. Takové prarodiče bych každému přála. Dneska ale budu psát pouze o babičce Jitřence. Jmenuje se Jitřenka jako první vycházející hvězda na obloze...
Moje babička je ročník 1948. Když jí byly asi dva roky, rodiče ji předali do domu v Nové Plesné k tetě a strýci - sourozencům jejího tatínka. Proč se tak stalo, se nikdy nedověděla. Teta a strýc zůstali po zbytek života svobodní a starali se o mojí babičku...
Ahoj, já jsem Elen Navrátilová a je mi 15 let. Píšu vám o dětství svých prarodičů. První část je o mých prarodičích ze strany matky a druhá ze strany otce. Děda z mamčiny strany se narodil na Slovensku do rodiny, v které měl čtyři sourozence...
Moje prababička se jmenuje Jiřina a má 84 let. Bydlí v Bělé u Opavy a má dva syny, mého dědu Ríšu a jeho bratra Ivoše. Vyrůstala v chalupě a měla další tři sourozence. Bydlela v pokoji bez kamen a celé dětství měla jednu knížku a jednu starou panenku...
Od té doby, co jsem se narodil, jsem poznal jen babičku a dědu ze strany mamky a babičku od mého taťky. Děda bohužel zemřel, když jsem byl ještě miminko. Taťka od mé mamky se narodil v roce 1940. Narodil se tedy přesně do období probíhající druhé světové války...
Narodil se 17. 10. 1960. Než začal dění kolem sebe vnímat, bylo mu asi 10 let, tak do té doby to šlo. Do dnešního dne má nejvíce z celého roku rád Vánoce a víte proč? Sešla se celá rodina a měli radost, že jsou všichni spolu, i když toho moc neměli...
Když byl můj tatínek malý, tak ho děda vezl v kočárku protestovat proti sovětské okupaci v roce 1968. Bylo to na náměstí v Ostravě. Děda stál zády k tanku a držel mého tatínka. Když nastartoval tank a z výfuku vyšlehl kouř...
Na otázku: "Co zažili naši prarodiče, když byli ještě malí", si děda vzpomněl na tyto některé vzpomínky. Celkově vyrůstali bez technických vymožeností dnešní doby, většina prací byla vykonávána ručně. Vyrůstal v příměstském prostředí...
Moje prarodiče si moc nepamatuji, protože zemřeli, když jsem byl malý. Z vyprávění rodičů asi nejvíc vím o dědovi Mirkovi. Dědovi rodiče byli pořád v práci, podnikali, ale moc se jim nedařilo. Děda se svými dvěma sourozenci byl odkázán sám na sebe...
Mým dnešním úkolem je napsat vyprávění o tom, jak žili naši prarodiče. Je u nás na návštěvě moje babička, tak jsem se ji zeptala, jak to dříve bylo a jak ona prožila mládí. Hodně mi toho povyprávěla a já sem něco z toho napíšu...
Můj praděda Otto Fiala bojoval za první světové války v letech 1914 až 1920 Itálii. Naštěstí se vrátil živ, avšak si ve válce zhuntoval zdraví. Ve 21 letech vypadal na dvojnásobek svého věku... Už nebyl mladým junákem, jímž byl před odjezdem do Itáli
Moje babička se jmenuje Jana Maděrová, rozená Kvasnovská. Narodila se 16. října 1960 rodičům Evě a Janu Kvasnovským. Moje babička měla nejen šílené, ale také složité dětství. Proč? To se postupně dozvíte...
Co bude, až mně bude jednou 85 let? Bude ještě 3. světová válka? Jen si takhle po večeři přemýšlím a blbnu, i když toho mám ještě hodně na práci. Minimálně mám po večeři dát máslo do vody do hrnce na snídani a utřít nádobí...
Psal se rok 1940. Vše to začalo v mém řeznictví. Po dni stráveném prací jsem cítil únavu, když však vojáci Wehrmachtu vpadli do našeho domu, únavu vystřídala panika. Mířili na mě, mou ženu a dítě zbraní...
Jmenuji se Marie a narodila jsem se v Olomouci v dubnu roku 1948, 3 roky po 2. světové válce. Nikdy jsem nepoznala svého otce, žila jsem jen s maminkou. Mám další čtyři sourozence, ale ti byli o dost starší než já, takže se dá říct, že jsem měla v dětství maminku jen pro sebe...
Tichý zpěv meluzíny se dral skrz okenice v doprovodu praskajícího ohně. Temné prsty tmy se natahovaly přes denní světlo a zelená tráva se s posledními výdechy začala připravovat na zimu. Byl podzim. A jako obvykle touto dobou se rodina sešla u krbu obývacího pokoje...
Moje babička se jmenuje Danuše Misiorzová a rodila se 6. srpna 1949, takže dnes jí je 72 let. Pojďme se ale vrátit do roku 1949 a povyprávět, jak babička žila. Babička se narodila do chudé rodiny, která žila velmi skromně. Její maminka byla uklízečk
Období našeho života dětství je nejkrásnější a nejbezstarostnější ze všech. Pro mou babičku to úplně ale nebyla pravda. Každý máme v domácnosti nějaké povinnosti. V naší době si stěžujeme už jenom na to, že nám rodiče řeknou, ať vyneseme smetí...
Letos před podzimními prázdninami nám paní učitelka navrhla, že můžeme napsat vypravování. Téma bylo: Zážitek a dětství našich prarodičů. Poprosil jsem babičku Zdenku, aby mi vyprávěla nějakou příhodu z doby, kdy byla malá. S babičkou často povídáme
Jaké to bylo dospívat v jiné době? Tuto otázku slýchávám překvapivě často, každý se dožaduje odpovědi, kterou jim většinou neposkytnu. Jelikož si nemyslím, že doba je to, co nás všechny zajímá. Jaké to je – dospívat…