Literární soutěže

Dědeček Jarda vyrůstal v Jižních Čechách ve Vodňanech. Na Ostravsko se přestěhoval až v dospělosti kvůli práce v dolech, kam ho poslali jako pétépáka, protože na vojně poslouchal u letectva zakázané rádio. Díky práce v dolech se seznámil s mojí babičkou Hankou.

V dnešní generaci je to jiné než kdysi. Skoro každé dítě má telefon, počítač, na kterém hraje hry, nebo tablet či televizi. To v dřívější době vůbec nebylo. Děti si chodily hrát ven s kamarády, až večer přišly domů, kde se najedly, umyly se a šly spát. Byla jsem u babičky a dědy a zeptala jsem se, jaké bylo jejich dospívání.

Táňa se narodila se v roce 1952 ve Vsetíně, kde prožila celé své dětství, které považuje za krásné a klidné, hlavně díky svým rodičům. Rodiče jí dopřávali vše potřebné. Od malička byla vedena k samostatnosti a pracovitosti. Na činnosti a aktivity v mateřské škole si nevzpomíná, snad jen na budovu – vilku uprostřed oplocené zahrady s velkou vstupní bránou.

Probudila jsem se. Počkat, vždyť nejsem doma. Sice nejsem doma, ale poznávám to tady! To je u babičky! V chaloupce poblíž lesa. Byla jsem překvapená nejen z toho, že nejsem doma, ale i z toho, že v pokoji nejsem sama. Pořádně jsem se zahleděla na osobu, která byla v pokoji se mnou. Poznala jsem tvář mé babičky Aničky za mlada, kterou jsem znala z fotek.

Myslela jsem si, že dříve se žilo jinak, ale netušila jsem, jak moc. Povídali jsme si po večerech s rodiči, někdy i s babičkou, jaké to bylo dříve, jak se žilo, co se jedlo, co se nosilo. Překvapilo mě, že moje babička Jaroslava bydlela v Darkovičkách, přišla ze školy a šla pást husy, aby měla peří na peřiny, až bude velká. Pomáhala své mamince vařit a pak už vařila sama.

Mé povídání bude o babičce Josefě, která v sobotu oslaví osmdesát let. Babiččina maminka byla žena v domácnosti, ale měla hodně povinností. Třeba pracovala na zahradě, starala se o domácnost, šila oblečení pro rodinu a taky opravovala oblečení pro známé.

Moje babička mi jednou říkala, že chodila do obchodu jenom s patnácti korunami, se kterými si mohla koupit mléko, patnáct rohlíků a kilo salámu. Děda chodil na vojnu, ale děda tam nebyl celý rok a půl, protože se musel starat o jeho syna, a právě proto tam byl jenom osm měsíců.

Moje babička se narodila v roce 1959. Tím pádem se vrátíme do roku 1972, kdy jí bylo 13 let. Po roce 1968 byl režim velmi přísný, nikdo bez povolení nemohl do západního bloku, byli by zastřeleni, pokud by tam utekli. No, pojďme zpět do nádherné ČSSR.

Psala se padesátá léta minulého století, když na svět přišla moje babička a děda. Poválečné období bylo samozřejmě v mnoha věcech odlišné. První věc, která se mi vybaví, je tehdejší politický režim, za kterého byla většina věcí spíše zakázaných než povolených. Jedna věc, kterou však museli naši dědečci splnit byla povinná vojna, která trvala rok a půl.

Na jakékoliv prázdniny jsem jezdila k babičce a ta mi každý večer vyprávěla její příhody z dětství …Asi začnu od začátku ... Moje babička se narodila po 2. světové válce roku 1948 v Bratislavě na Slovensku a pak se přestěhovala s její rodinou do jejich rodné země. Do Maďarska.

Moji prarodiče se narodili v 50. letech minulého století. Své dětství prožili v komunistickém režimu, kde třeba nemohli moc cestovat, nebo se někteří nedostali na školu, třeba proto, že jejich rodiče nebyli ve straně. Stály se fronty na některé zboží, někdy i přes noc, třeba na banány nebo toaletní papíry, ale i na větší zboží jako pračky, šicí stroje atd.

Když byla moje babička malá, tak byla pořád s kamarády venku. Maminka je volala, a oni častokrát nešli. Za to je i občas přetáhli rodiče páskem, říkala babička. Zato si uměli krásně hrát. Například vzpomíná na to, jak váleli sudy, lezli po stromech, hráli na schovku, skákali panáka atd. Velmi ráda na to vzpomíná i se svým bratrem Zdenkem.

Jednou jsem na návštěvě u babičky náhodou našla starou knihu, ve které měla vložené staré černobílé fotky. Začala jsem si je prohlížet. Na první fotce se babička snažila uplést copánky a od té doby chtěla být kadeřnice. Na další fotce byl děda, jak vaří. No jo, chtěl být kuchař.

Moje prababička se jmenovala Františka Králová. Narodila se 17. února 1937 v bílovecké nemocnici rodičům Emílii Králové a Adolfu Králi. Měla tři sourozence. Jednoho bratra, který se jmenoval Jindřich Král. Za dva roky se narodila sestřička jménem Adolfína Králová. Čas plynul a po osmi letech se narodila Bedřiška. Jako poslední se narodila moje prababička Františka Králová, která zdědila své jméno po své malé sestřičce.

Moji rodiče měli krásné dětství. „Teď ti povím něco o svém dětství,” řekla moje maminka. „Kdysi dávno jsem byla taky malá, taky jsem byla dítě a hrála na hudební nástroj. Všechno to začalo, když mi bylo jedenáct. Můj hudební nástroj se mi taky znechutil,” povzdychla si a pokračovala dál.

Jednoho dne jsem šla za svou babičkou Marcelkou a ona mi začala vyprávět příběh svého dětství. Je to už 67 let nazpět, ale pořád si to pamatuju, jako by to bylo včera. Do školy jsem chodila šest dnů v týdnu. Ve škole to bývalo velmi přísné, to né jako dnes. Učitele jsme oslovovali soudruhu nebo soudružko, podle toho, jestli to byl muž nebo žena.

Jednou, když jsem byla na rodinné oslavě, jsem neměla co dělat a dost jsem se nudila. U nás jsou totiž rodinné oslavy většinou jen to, že se sedí na gauči a u toho se buď jí, nebo povídá. Proto jsem šla za dědou. On mi vždycky zlepší náladu. Zeptala jsem se ho: „Dědo, jaké bylo tvoje mládí?“ A on mi začal vyprávět, jak se to všechno stalo.

Je 28 října. Nádherný den, svítí sluníčko, všechno se barví do oranžova. S babičkou sedíme na zahradě na lavičce a kolem poskakují naše kočky. „Babi, že mi povyprávíš nějakou příhodu ze svého dětství. Něco, co už by se jen tak nestalo. Prosím.” „Andulko, toho je tolik, že sama nevím, co bych ti povykládala. Tak třeba...”

Ráda bych se nyní zamyslela nad generací prarodičů, konkrétně nad dětstvím a životem své babičky. Z jejího vyprávění jsem se dozvěděla spoustu zajímavých skutečností, se kterými bych se ráda podělila. Za dob mých prarodičů neexistoval žádný přístup k internetu a místo toho chodili ven.

Přemýšlela jsem nad rozdíly mezi mnou a babičkou, když byla ještě dítě jako já. Když jsem jí poprosila, aby mi řekla, jak chodila ona do školy, jak se jí žilo atd., řekla mi, že do školy chodila pěšky, ve škole topili uhlím, a když nebylo uhlí, měly děti uhelné prázdniny. Cestou domů si moje babička a její dva sourozenci nehráli, protože spěchali domů, aby si rychle udělali své povinnosti.

Jednoho dne, jsme s maminkou navštívili babičku a dědečka. Obvykle u nich hraji na počítači a dospělí si povídají. Tentokrát měl ale dědeček povídavou a začal vzpomínat na svoje dětství. A řeknu vám, to je něco zajímavého! Tak jdeme na to.

Vánoce jako pokaždé přicházely ve stejný den v roce. Babička a jejich 13 sourozenců žili na statku v blízkosti Karviné, kde žili skromně a chovali mnoho různých zvířat, například: slepice, vepře na maso, kozy na mléko, krávy na mléko i maso a měli dokonce jednoho bejčka.

Moje babička Etelka se narodila v roce 1956 v Handlové na Slovensku. Její dětství bylo poznamenáno poválečnou dobou. Jako malá chodila do pionýrské organizace, kde se spolužáky hrála hry, učili se o přírodě, věnovali se sportu, četbě a ostatním zálibám pionýrů. Na konci 60. let se s rodiči a sourozenci přestěhovala do Karviné. Tam dokončila povinnou školní docházku.

Děda Emil se narodil 26. 8. 1965, babička Eliška se narodila 22. 8. 1953, oba dva v Břeclavi. Dětství měli klidné a bezstarostné. Oba trávili hodně času venku, např. hraním her a sportem s kamarády. Jelikož v té době nebyly žádné počítače a mobily, tak hodně četli. Babička s dědou čtou doteď a baví je to.

Babička Janička je velmi silná žena, je hodná a pracovitá, měla hezké dětství, ale bohužel bez své maminky. Ta jí a svého manžela opustila, když se zamilovala do jiného muže. Janička se přesto nevzdala a převzala domácí povinnosti za ni. Postupně dospívala a našla si práci v továrně, kde natírala dveře. Práce to nebyla moc dobrá pro zdraví, ale nic jiného jí nezbylo.

Moje rodina už od nepaměti bojovala a čelila malým i velkým za zdmi statku v malé hanácké vesnici. Statek rodině patří už od 15. století. Tehdy ho daroval Buchlovský pán svému věrnému společníkovi. Dům a jeho vlastníci zanechali ve vesnici nesmazatelnou stopu.

Když jsem se zeptala mojí babičky na to, jaké bylo její dětství, jaké to bylo chodit do školy, a jak trávila venku čas se svými kamarády, nejdříve se zarazila, že už si snad na to ani nepamatuje. Řekla, že jí asi bude muset pomoct i děda, aby si vzpomněla. Mě překvapilo  hlavně to, že moje babička chodila na stejnou základní školu jako dnes chodím i já a chodila na ni i moje maminka.

Jednoho dne vešla paní učitelka do třídy a řekla nám, že je nějaká soutěž o svých prarodičích. Já, která jsem hodně soutěživá jsem se rozhodla že to aspoň zkusím napsat. První babičky jsem se zeptala, když jsme k ní jeli na husu. Bylo to pro ně velmi těžké odpovídat, ale nějak jsem to z nich vytáhla.

Nedávno jsem navštívil babičku a dědu Holušovy, kteří bydleli v Ostravě - Hrabové za jejich mládí. Měli krásnou dobu a rádi na ní vzpomínají, protože oba měli svou partu kamarádů a hráli s nimi hry a trávili čas venku. Babička popisovala zábavu, jak počítali auta podle značky a projely třeba tři za jednu hodinu, ale musela plnit i spoustu povinností doma.