Psal se rok 1951. I přesto, že uplynulo už 6 let od konce druhé světové války, svět se stále s touto katastrofou nebyl schopen vyrovnat. Mému dědečkovi v tu dobu bylo devět let. Bylo to, jako kdyby se znovu zrodil svět. Začaly se stavět nová sídliště...
Píše se rok 1966 a moje babička nastupuje do první třídy na základní školu ZŠ Datyňskou. Sedí v dřevěné lavici a soudružka učitelka píše na černou tabuli s křídou. Babička vytahuje slabikář, skládá si písmenka a zapisuje poznámky plnicím perem...
Nevím, jak vy, ale doba dětství mých prababiček a pradědečků byla pro mě donedávna pravěk. Ne, že by se moje prababička honila za mamutem, ale připadalo mi to tak dávno… Jednou v neděli jsem šla na oběd právě k ní. I přes svůj vysoký věk
Moje babička mi často vypráví, jaké to bylo v její době. Moje babička má dvě sestry, ale prý se chovaly jako kluci. Pořád se praly, několikrát vytopily a mnoho dalších podobných věcí, když však přišlo na nejhorší, vždy se podržely. Sice rodiče někdy zlobily...
Tenhle sloh bude o mojí babičce, která má 71 let. V době, kdy babička byla malá holka, nerada chodila do školy a to z toho důvodu, že když přišla domů s horší známkou než 3, dostal výprask od rodičů. Potraviny, sladkosti i hračky byly dost levné...
Vzhledem k tomu, že rodiče mého táty zemřeli mnohem dříve, než jsem se narodil, také otec mé mamky, babička z matčiny strany, žije v Čechách u Karlových Varů, tudíž se nemáme možnost často setkávat, proto jsem se rozhodl požádat o pomoc mojí mamku...
Můj pradědeček Jan Ihnatík se narodil 1. března 1922 v obci Poroškovo v Perečinském rajonu na Podkarpatské Rusi. Za necelé 4 měsíce bude slavit neuvěřitelných 100 let. Pradědeček je také válečný veterán a je jeden z mála žijících pamětníků bojů z druhé světové války...
Moje babička se jmenuje Zdeňka Kasíková. Narodila se v roce 1951 v Ostravě. Byla nejstarší ze tří sourozenců. Bydlela v cihlovém domě, který měl jen tři podlaží. Těmto domů se říkalo dvouletky, protože se stavěly dva roky. Celá rodina spala v jednom pokoji...
Letos v létě to mu bylo devadesát let, co poprvé otevřel oči na tento svět můj strýc Jirka. Dnes při oslavě jeho narozenin sedím a se zájmem poslouchám vyprávění, jak prožil své dětství a jaké to bylo, když navštěvoval školu. Sedím, poslouchám a snažím se vžít do jeho zážitků...
Moje babička se jmenuje Božena. Své dětství prožila v městské části Ostrava-Svinov. Ve všední dny vstávala v šest, protože musela nakrmit kočku, psa, husy, kachny a slepice a pak teprve mohla jít do školy. Ale o víkendu si mohla přispat až do 8 hodin...
Můj děda se jmenuje Jindřich. Letos mu v prosinci bude 70 let. Narodil se v Hodoníně v roce 1951. Z počátku v Hodoníně s rodiči a se sestrou i bydleli. Pak se přestěhovali do Studénky za prací. Rodiče pracovali ve Vagónce Studénka...
Kdysi naši prarodičové měli kouzelné dětství, byli pořád spolu. Pracovali s rodiči a spolu dohromady si i hráli. Neznali nudu, protože většinu času svým rodičům pomáhali, starali se o své mladší sourozence a ve volných chvílích trávili čas venku...
Jednou mi babička vyprávěla, jaké měla dětství a jak se v době jejího dětství žil na venkově. Říkala mi, že bývalo hodně práce. Museli už jako děti pracovat na poli. Chodili i na pole zemědělského družstva okopávat a trhat řepu. Doma chovali hodně hospodářských zvířat...
Mám to štěstí, že můžu poslouchat vyprávění mého pradědečka Miloše. Narodil se roku 1933 v Horní Lhotě. Jeho tatínek Lambert, narozen roku 1888, pocházel ze zemědělského statku v Krásném Poli. Začala první světová válka a prapradědeček Lambert...
Děda prožila dětství na vesnici poblíž Kroměříže, jeho rodiče měli zemědělské hospodářství, a tak jim musel pomáhat. V létě při sklizni obilí a na podzim se sběrem brambor. Ve volném čase hrál s dětmi různé míčové hry. Stal se členem pionýrské organizace...
Moje babička bydlela a vyrůstala na vesnici. Každý den docházela do školy asi 2km pěšky. Autobus po vesnici nejezdil, tak se muselo, jak se říkalo-po svých. Nejhorší to bylo v zimě, kdy napadlo hodně sněhu a babičku nebylo z toho sněhu vůbec vidět. Ale byla to krásná zima...
Nedávno jsem mluvila s mojí babičkou (Soňou Pudichovou) o jejím dětství a zjistila jsem hromadu zajímavých věcí. Poté, co jsem si s ní promluvila, si vybírám tyto vzpomínky: Narodila jsem se v březnu 1956 na Slovensku. Má maminka to neměla moc snadné se mnou...
Moje prababička se jmenuje Eliška a narodila se 26. 2. 1939 v Litomyšli. Prababiččina maminka byla Němka, stejně tak i její mladší sestra. Za druhé světové války bydleli u rodiny Němců. Rodina byla velmi milá. Jednou když přišli vojáci na kontrolu...
Naši prarodiče vyrůstali v jiné době než my. Byli zvyklí na věci, co my už dnes možná ani neznáme, a my jsme zase zvyklí nějaké věci považovat za samozřejmost, ale našim babičkám a dědečkům se o nich mohlo jen zdát...
Před pár dny jsme byli na návštěvě u babičky a dědy, zeptala jsem se jich, jestli by byli ochotni mi odpovědět na pár otázek ohledně tohoto tématu. Řekli, že ano a já se dalších asi 45 minut dozvídala úplně nové věci...
Moje babička Vítězslava se narodila v roce 1957 v Dobraticích pod Prašivou do rodiny rolníka. Měla devět sourozenců, ale bydlela jen s pěti, protože čtyři umřeli už v dětství. Babička byla nejmladší. Sestra Emilie byla starší o 16 let, Olga o 15 let...
Moje babička bydlela spolu se svou matkou, sestrou a bratrem v poměrně malém bytě. Měli pouze dvě místnosti. Pro vodu si museli chodit na chodbu a na toaletu přes dvorek. V zimě jim voda zamrzala, takže se kohoutek na vodovodu musel před mrazy balit do utěrek...
Většina lidí vidí ve starých lidech pouze jejich tělo sešlé časem, někteří zase jejich pocity nebo vlastnosti. A já jim to nemám za zlé, sama se na některé lidi dívám stejným způsobem, ale za starými lidmi se skrývají jejich příběhy, zkušenosti a moudra prověřena léty...
Život se za posledních 100 let nemálo změnil. Vyvinuly se nejrůznější technologie, zlepšilo se zdravotnictví, vše takřka zjednodušilo, ale dokážeme si my mladší představit, jak těžké a složité to tehdy bylo a čím vším si museli naši předci projít?
V té době, když byla babička malá, byla úplně jiná doba. Nebyly telefony, ani počítače a sem tam projelo jedno auto. Většinu času trávili venku s kamarády a klíčema na krku. Děti běžně chodily ven v teplácích a teniskách a hráli hry, které už ani dnes neznáme...
Moje generace má mnoha ohledech lehčí život, protože se může všechno řešit elektronicky a nemusíme nikam chodit. Když potřebujeme něco vědět, tak si stačí vzít mobil do ruky. Babiččina generace měla lehčí život v tom, že nemusela řešit tolik věcí s elektronikou...
Píšu o mojí babičce, která se narodila roku 1965. Z jejího vyprávění vím, jaké měla zhruba dětství. Doslechla jsem se dost věcí... Začala vyprávět tím, že doba byla úplně jiná. Samozřejmě, jak by nám řekl každý dospělý člověk, době, když byli malí naši rodiče...
Moje babička se narodila 18 března roku 1948 v hornické kolonii v Hrušově. Do 10 let tam žila na menším sídlišti a chodila tam do první školy. Když jí bylo 10, tak se s rodiči, prarodiči a strýcem odstěhovali do rodinného domku na Slezské Ostravě...
Moje babička se narodila roku 1945, čtyři měsíce po druhé světové válce. Rodila se na Slovensku, tam taky vyrůstala. Pár let později nastoupila na základní školu. Ve škole musela nosit uniformu, bílou košili a sukni s modrými proužky...
Dětství a dospívání mých prarodičů znám pouze z jejich vyprávění. Zejména můj dědeček velmi rád hodnotí své dětství, vyrovnává a komentuje dnešní styl mládeže, ovšem také velmi často vypráví příběhy ze svého dětského života, kde má ve mně věrného posluchače...