Ještě dnes si pamatuju, jak jsem kvůli Terce musela říct své učitelce klavíru těsně před vystoupením, že musím do nemocnice. Byl to pro mě velký šok slyšet říkat v telefonu: „Haló, tady policie.” A když řekli jméno Tereza Kelišová a k tomu sanitka, vyklepala jsem se ještě víc...
Rozhodla jsem se napsat příběh z vodáckého prostředí. Ve vesnici Brdy žila parta kamarádů. Celé prázdniny se jen poflakovali a vymýšleli samé neplechy. Jednoho dne už je to přestalo bavit a řekli si, že by se mohli vydat na výlet...
Začalo to, když jsem začala studovat na nové vysoké škole, daleko od svého rodného města. Vešla jsem do učebny a přemítala jsem, jestli si tady najdu aspoň jednoho kamaráda. Rozhlédla jsem se po třídě a zamířila k osamělému bělovlasému klukovi...
Co si představit pod pojmem „kamarádství nezná hranic“? Každý si představíme něco jiného. Já si to představuji takhle. Mám nejlepší kamarádku Natálku, a jak už to tak bývá, máme stejný vkus na kluky a z toho plynou i problémy...
Co si představíte pod pojmem KAMARÁDSTVÍ? Já bych to nazvala velmi komplikovanou vědou, kterou lze lehce pochopit? Toť otázka. Dokáže na ni vůbec někdo odpovědět? Teď se vás zeptám? Snad každý zná aspoň ze slyšení celosvětově známý filmový seriál...
Většina z nás si přeje mít alespoň jednoho kamaráda. Pro každého slovo kamarád nebo kamarádství znamená něco jiného. Jak je to u vás? Když se zamyslíte nad pravou podstatou kamaráda, asi nikdy nenajdete jedno vysvětlení pro všechny...
„Nevíš, kudy se dostaneme ven?“ zeptala jsem se Sáry. Měla to být jenom normální procházka v lese. „Takže jsme tu ztracené!“ zakřičela jsem na celý pustý les. Byly jsme úplně bezradné, nevěděly jsme, co máme dělat...
Kamarádství, to je dost silné slovo. Je těžké zažít pravé kamarádství, protože ne všem se dá věřit. Záleží to i na ostatních, jak se chovají nebo jak moc vážně to berou. Je možné věřit lidem? To je otázka, na kterou se lidé často ptají a většinou neznají odpověď...
Sofie je milá a chytrá holka a přála si mít alespoň jednu kamarádku, protože žádnou neměla. Ve třídě Sofii všechny holky neměly rády, protože byla jiná. A tak se rozhodla, že půjde na jinou školu. Sofie byla nadšená, protože si našla ve třídě kamarádku Nikolu...
Snad každý potřebujeme nějakého kamaráda, i toho zvířecího. Dnes vám budu vyprávět o chlapci a psovi, kteří se stali nerozlučnými kamarády. George byl obyčejný kluk, jenž žil se svou rodinou v malé vesnici...
V životě procházíme různými vztahy. Mezi nejdůležitější patří přátelství. Hraje podstatnou roli, protože přítel představuje symbol důvěry, upřímnosti, ochoty a tolerance. Vlastně ani nevím, jak se vychýlit od úvahy a vypravovat o příteli nebo přátelích, neboť jich mám spousty...
Příběh, který vám budu vyprávět, se skutečně stal. Ovšem před velmi dávnými časy. Dnes už si jej většina lidí nepamatuje a zná ho jen málokdo. Neboť v sobě ukrývá pravdu, jakou si nikdo nepřipouští...
Přátelství. Co vlastně znamená? Nebo jak by mělo vypadat? Pro každého asi trochu jinak, protože všichni lidé se od sebe něčím liší, tudíž některá i přátelství mohou být velmi neobvyklá a odlišná od těch ostatních...
Kamarád je člověk, kterému můžete věřit a navzájem si rozumíte. Buď si můžete být podobní, nebo úplně odlišní, ale podle mě na tomhle vůbec nezáleží. Opravdovému kamarádovi se můžete svěřit se svými pocity a názory a on vás nebude soudit...
Kamarádi hrají v našem (nebo minimálně v mém) životě obrovskou roli. Na rozdíl od rodiny si je můžeme do jisté míry vybrat, většinou podle společných zájmů či názorů. Jsou to také lidé, kteří nám rozumí, a my rozumíme jim...
Byl začátek školního roku a já jsem chodila do 3. třídy. Měla jsem svoji nejlepší kamarádku Lindu, se kterou jsme chodily každý den ven vždy po škole. Linda byla o rok starší než já a já jsem v ní odjakživa viděla vzor...
Každý člověk se určitě někdy během svého života zamýšlel, co je to vlastně kamarádství? Co vše toto označení obnáší? Kde můžeme kamarády najít? Já mám s kamarádstvím velmi bohaté zkušenosti, protože mi přes ruku prošlo tolik „kamarádů“, že už mě snad nikdo nemůže zaskočit. Nebo snad ano...
Přátelství je nezaměnitelné pouto lidí, kteří se mají rádi takoví, jací jsou, ale také i přesto, jací jsou. Podobá se to magii, která v nás vyvolává jedinečné, opravdové a srdečné pocity. Nutí nás se smát, milovat, plakat štěstím či smutkem...
Kdysi dávno se mě někdo zeptal na zcela zřejmou věc: „Co je to přátelství?“, nebo lépe: „Co pro tebe přátelství znamená?“ Tenkrát jsem odpověděla téměř bezmyšlenkovitě, že přátelství je to, když se mají dva lidé rádi… nesuďte mě, bylo mi teprve šest...
Zvonek zvoní, jdu ze školy. Před školou mám vždycky sraz s mými kamarády. Už tam na mě čeká Christián, Kilián, Sam a můj nejlepší kamarád Standa. Standa samozřejmě přivedl i svého kamaráda Romana, bez kterého se v poslední době neobejde, což mi dělá trochu potíže...
Možná jsem moc mladá a ve svých patnácti letech nedokážu přesně říct, co znamená přátelství... Čím starší jsme, tím ukotvenější jsou i naše názory a já jsem věčně otevřena novým myšlenkám. Prozatím ale na něj pohlížím takto...
Pokud máme kolem sebe lidi, se kterými máme společnou činnost – koníček, zájem, školu nebo práci, může mezi námi vzniknout kamarádství. Kamarádi jsou lidé, se kterými člověk rád tráví společný čas a vyhledává jejich společnost. Přátelství je však mnohem víc než kamarádství...
Každý z nás by si měl pokládat důležité otázky ohledně toho, co pro nás kamarádství znamená, jak spolu vycházet, i když jsme každý v jiné zemi a máme jiné zvyky. Jak si vzájemně porozumět, i když každý mluvíme jiným jazykem...
Začalo hlasování v soutěži - hlasujeme do pátku 9. 12. 2022 9:00 hod.
Co je kamarádství, může přesahovat skutečné i pomyslné hranice? V čem spatřuješ podstatu kamarádství, vnímání druhého člověka a vzájemnou potřebu si pomáhat. Jaké máš vlastní zkušenosti se svými kamarády ze školy? Záleží na tom, zda jsou kamarádi z jiné země či zda hovoří jiným jazykem?
Vyhlašujeme vítěze naší literární soutěže Generace prarodičů.
Moc děkujeme všem dětem za účast, všechny práce nás velmi, velmi potěšily a věříme, že zejména pak potěšily vaše babičky a dědečky. Ještě jednou děkujeme, všem dětem za nás patří velká pochvala a uznání!
Moje babička Líba se narodila v roce 1963. Víkendy a prázdniny trávila se sourozenci u prarodičů na Slovensku a v Jeseníkách. Doma i u babiček hodně pomáhali. Chodili na nákupy, pomáhali na zahradě, na polích starali se o zvířata...
Moje babička kdysi ve škole musela nosit plynové masky. Ve škole to měli těžší, mohli mít jednu hodinu na to, aby se mohli najíst. Učili se toho víc než dnes. Hned po vyučování utíkali domů a kdo to měl daleko, jel vlakem, že ještě auta nebyly...
Moje babička začala chodit do základní školy v roce 1956, byla to dvoutřídka. Vzpomíná si, že ji maminka hezky oblékala. Ráda nosila kostkovanou skládanou sukničku, bílou halenku a červený svetřík. Po vyučování chodila domů...
Mojim prarodičům se ve škole líbilo. Pro oběd si chodili domů. Měli hodnou paní učitelku. Ale doma museli pomáhat. Např.: krmit Froda a Sama a taky kočku Micku. A ve škole to nebylo lehké. Např.: v angličtině museli říct nějaké slovo, které neznali.
Na hodině tělocviku jsme museli mít stejné úbor. Holky bílé tričko a modré trenky. Kluci bílý nátělník a červené trenky. O velké přestávce jsme museli chodit ve dvojicích po chodbě dokolečka. Učili jsme se ruský jazyk a měli i Klub ruských přátel...