Vybrala jsem si život mé prababičky, protože ji mám velice ráda. Skoro každou sobotu ji navštěvuji, a proto o ní hodně vím. Narodila se na první jarní den v roce 1935 do úspěšné zemědělské rodiny jako čtvrté a zároveň poslední dítě.
„Tak… Kde jsme to byli… Á, ano, zrovna se princ vkradl do zámku pro ptáka Ohniváka… Takže… Kralevic šel do měděného zámku a…“ „Ale, dědo, tohle my už všechno známe!“ řekl můj o dva roky mladší bráška. Oba jsme leželi pěkně zachumlaní pod peřinou v posteli připravení jít spát.
Odjakživa mě provázel sen, přála jsem si umět svou tvorbou inspirovat řádku mladých i letitých osob, jež možná, právě tak jako mne, od útlého dětství tížila marná touha. Věřila jsem, že mým údělem bylo těmto slepým duším ukázat směr, pobídnout pár bezradných nohou, nechť vydá se tou správnou stezkou...
Moje prababička, o které chci vyprávět, se jmenuje Vlasta. Narodila se roku 1930. Byla jedinou dcerou svých rodičů. Měla tři starší bratry (Antonína, Františka, Josefa). Při jedné z návštěv mi vyprávěla o obci Morávka, ve které strávila dětství. O době, kdy probíhala II. světová válka a jak ji prožívala ona i její rodina.
Je to už dávno. Ten den jsme se po škole s klukama koulovali. Pak jsem cestou domů přemýšlel, s čím musím doma pomoct, než půjdu sáňkovat s Pepou odvedle. Odemykal jsem dveře a přišlo mi, že v domě je zvláštní ticho. Maminka mě nepřišla přivítat jako obvykle a Helča taky ještě nebyla doma.
Od doby, kdy má babička byla ještě dítě, se hodně věcí změnilo. Tím “hodně věcí” nemyslím jen věci hmotné, tedy ty kolem nás. Těch se to samozřejmě také týká, ale o tom později. Zamysleme se nejdřív tak trochu prostě a jednoduše.. kolikrát za tu dobu listí ze stromů opadalo, kolik stromů bylo skáceno a zase zasazeno, kolikery výtvory byly započaty ale nedokončeny?
V naší rodině jsme si vždycky pomáhali. Můj tatínek byl krejčí. Dokázal nádherně stvořit sukýnky, šaty i kabáty. Pracoval dnem i nocí. Občas mi udělal hezkou halenku, kterou jsem se poté pyšnila před kamarádama. Maminka se zase starala o náš rodinný obchůdek, kde tyhle věci prodávala. Všichni ji měli rádi, protože byla milá a ochotná.
Na základní škole v Dolní Lhotě právě zazvonilo na obědovou pauzu, všechny děti se zvedly z lavic a vrhly se ke dveřím. V řadě u dveří stála i 13 letá blondýna jménem Jarka. Na obědě se skupinka kamarádů společně s Jarkou domlouvala, co podniknou v teplém letním pátku po škole.
Tento příběh je o mém dědovi Petrovi. Dnes je mu 66 let. Narodil se v roce 1958 ve městě Trutnov, kde strávil malou část svého dětství. Poté bydlel chvilku ve Zlíně, který se tehdy jmenoval Gottwaldov. To ale stále nebylo to správné místo. Nakonec se rodina usadila ve městě Havířov a tam žije dodnes.
Jednoho dne, myslím, že to byla neděle, jsem se rozhodl, že půjdu za babičkou a zeptám se jí na to, jak se žilo v době, ve které vyrůstala, protože mě to velmi zajímalo. Když jsem přišel k babičce domů, s radostí mě uvítala a pozvala mě dovnitř. Sedli jsme si do jejího malého obývacího pokoje...
Vaculovi jsou moji prarodiče ze strany mamky. Žili spolu celý život v Kroměříži, a to až do loňského roku, než zemřel děda. Nyní žije babička sama ve Věžkách. Přesto, že byli úplně rozdílní, tak spolu vydrželi 48 let. I jejich dětství a mládí bylo úplně odlišné, tak jako zájmy v době, kdy byli manželé. Já jsem byl za jejich různorodost rád, protože mi každý předal něco jiného a také jsem s každým jinak trávil čas.
„Jitko, Jitko vstávej...slyšíš, otevři oči, což ty si neslyšela zvony z kostela“ Uaah „Ještě chvilku maminko“ „Žádné také, snídaňu a 20 kč na nákup máš na stole tak hybaj.“ Snažím se rozespale alespoň trochu pootevřít oči, ale slepené řasy mazlavými ospalkami a áhh to ostré světlo z lustru, jakoby chtěli, abych ještě pět minutek pospávala. Ježkovy oči kolik je hodin? Ale ne, já zaspala.
Narodila jsem se létě roku 1956. Většinu dětství jsem strávila u svého dědy a babičky na vesnici v dělnických koloniích v Petřvaldu. Žila jsem u nich až do svých dvanácti let. Kdy bohužel má babička onemocněla a v 21.srpna 1968 odešla.
Školu jsem milovala. Byla to jediná záchrana před tou všudypřítomnou prací. Vlastně ne jediná, někdy totiž pršelo, a tak jsem nemusela do lesa. Sice jsem musela každé ráno cestou do školy tahat tu otravnou konev s mlékem, aby nám soudruzi z kolchozu nezabavili dobytek, ale potom to byla celkem pohoda. Učení brnkačka.
„Jasně, mami, měj se!“ zvolal ve spěchu Mirek. Přehodil nohu přes rám svého nového kola a vyjel na ulici. Nevadilo mu, že ho batoh s míčem tlačí do zad, nevadily mu ani nadávky jeho věčně mrzuté sousedky. Nemohl se dočkat, až přijede za kamarády a ukáže jim svůj narozeninový dárek, na kterém se zrovna řítil na hřiště, kde každé páteční odpoledne hrají kopanou.
Pan František Nelhýbel byl sedlák. Měl svůj dům a zároveň statek, kde měl dva koně a několik krav, a vlastnil velká pole. Tento majetek získal dědičně po předcích. Na polích hospodařil se svou ženou a dvěma dětmi: Anežkou a Pepíkem. Pracoval tvrdě, dařilo se mu a žil spokojeně. V zemi ale vládne komunistická strana, která zavádí změny, jako je například kolektivizace.
Dětství a dospívání mé babičky nebylo snadné, ale bylo plné příběhů, které by dokázaly zaplnit celé večery vyprávění. Do svých šesti let vyrůstala v malebném průmyslovém městě, kde se tehdy kouř z komínů tamní továrny linul každou ulicí. Babiččin tatínek, můj pradědeček, v tamní továrně pracoval, zatímco maminka udržovala domácnost v chodu a starala se o mojí babičku a její dva mladší bratry.
Psal se rok 1948 a do rodiny Kucharčukových se narodil Jiří. Jiří vyrůstal společně s bratrem a dvěma sestrami. Jiříkovi rodiče to s ním neměli vůbec lehké. Nepatřil k těm dětem, které se učily pilně a (nedejbože) dokonce i rády, jako jeho sestra, která za něj mimochodem psala domácí úkoly. On byl pravý opak, školou spíše procházel a vždy dal přednost kamarádům, než nějakému hloupému učení.
Před pár dny oslavila moje babička 66. narozeniny. Jako každým rokem jsme se sešli na malé rodinné oslavě a probírali všechno možné. Poprosila jsem babičku, jestli by zavzpomínala, jaké to bylo, když byla zhruba v mém věku, jak trávila volný čas, jaké měla povinnosti, co ji bavilo, jací byli její rodiče, učitelé a kamarádky.
Moje babička se narodila roku 1949 a prožila tak dětství plné jednoduchosti ale také mnohých omezení. Zatímco já narozený o více než půl století později žiju v odlišném světě se spoustou rozdílů.
Hlasujte pro nejlepší práce do neděle 8.12.2024 20:00 hod.!
Soutěž pro žáky ostravských škol
Navštiv svoji babičku, dědečka, pratetičku, prastrýčka a zjisti, jak se jim žilo v době jejich dětství a dospívání. Jaká to byla doba, když tehdy chodili do školy. Jak museli poslouchat své rodiče, s čím vším museli doma pomáhat. Jaké byly jejich touhy a sny, co chtěli prožít, čím/kým se chtěli stát.
Volně se inspiruj příběhy svých prarodičů a napiš nám vyprávění nebo povídku s příběhem z jejich doby, popiš nám jejich dětství nebo se v úvaze zamysli na rozdíly mezi Tvým a jejich dětstvím...
Vyhlašujeme vítěze naší literární soutěže Rodinné humoresky.
Předně však chceme pochválit všechny děti, které se zúčastnily naší soutěže. Měli jsme obrovskou radost, jaké krásné práce jste nám zaslali. Všichni, opravdu všichni, můžete být na sebe velmi pyšní...
Vzhledem k tomu, že bydlím celkem blízko největšího přírodního koupaliště ve střední Evropě, tak každý rok čelíme nájezdům polských státních příslušníků. Tito návštěvníci koupaliště nám nedovoleně parkují před domem a často tak blokují příjezdovou cestu, ničí trávník nebo zanechávají nesmyvatelnou stopu v podobě černé olejové skvrny na zámkové dlažbě.
V listopadu jsem jel s rodiči a sestrou Beky na prodloužený víkend do Barcelony. První den jsme navštívili světově známou katedrálu Sagrada Familia, zábavní park Tibidabo s krásným výhledem na celou Barcelonu a park Guell. Náročný den jsme zakončili na městské pláži, kde jsme si hráli na hřišti a pobíhali v písku.
Moje rodina je super, vždycky máme spolu hodně srandy. Jako třeba když jsme byly na bazénu já, mamka a sestra. Dávaly jsme si do kabinky věci, měly jsme čip na zamykání a odemykání. A jak jsme si to tam daly, šly jsme do bazénu.
My jsme jednou jeli pro kapra a dali jsme ho do vany. A pak jsme jeli na takovou akci, potom jsme přijeli domů a šli jsme do koupelny. Kapr ve vaně nebyl, a potom jsme se koukli na zem a on byl na zemi a všude kolem byla krev.
Stalo se to na oslavě šedesátin strýčka mojí tety. Někdy v půlce oslavy se většina mladších šla koupat do obřího bazénu, který byl na zahradě. V bazéně jsme měli vodní pistole a dělali jsme pistolnické duely.
Jsme taková běžná rodina s trochu neobyčejnými zvířaty. Jmenuji se Ester a je mi 11 let, mám dva dospělé, dobrodružné bratry, normální rodiče, tři inteligentní kočky, 10 mokrých rybek a jednoho mokrého zdivočelého šneka.
Na okraji velkoměsta jménem Ostrava žila rodina Popletalů. Maminka Renáta, tatínek Pepa a děti Amálka, Kuba a Lucie. Je to veselá a podnikavá rodinka. O prázdninách rodina Popletalů prožívala takový normální den. Maminka chtěla jet na výlet. Tatínkovi Pepovi to bylo jedno, montoval si něco ve sklepě.
Bylo 26.prosince. V jednu hodinu jsme vyrazili na venkov k babičce. Dorazili jsme okolo druhé hodiny. Byla tam sestra, bratr, teta, bratranec, sestřenice a neteř, se kterou jsem si hrála na honěnou a na schovávanou.