Všichni máme jistě nějaké vtipné rodinné vzpomínky, které se buď staly v naší přítomnosti, nebo v minulých letech našich rodičů či prarodičů. A co si budeme povídat, některé z nich jsou opravdu dokonalé jednohubky.
Jednoho překvapivě teplého dubnového rána, kdy se všechny květy probouzely a už pár dnů kvetly spolu s listy na stromech, co zakrývaly naše obrovské slunce bez mraků, se naše celá rodina rozhodla sejít a oslavit narozeniny našeho nejmladšího člena rodiny, Matouše. Je to syn bratrance mojí maminky a všichni se ho nemůžou nabažit.
Byl zimní večer před Vánocemi, venku padal sníh, doma byla vánoční nálada a ve vaně plaval spokojeně kapr. Mně byl 5 let, bydleli jsme v bytě společně s našimi psy Ketty a Perry. Ketty a Perry se chodily často dívat do koupelny, jak si tam kapřík pěkně plave.
Před pár lety jsme se rozhodli, že běžný nákup v supermarketu dostane trochu vojenský nádech. Můj děda, který strávil svá mladá léta v armádě, se stal nečekaným velitelem naší mise. S výkřikem: “Do boje!”, jsme se vydali do velkoobchodního labyrintu, přičemž děda vedl cestu s košíkem, který si přejmenoval na “vojenský taktický vozík”.
Jednoho krásného slunečného jarního odpoledne jsem šel s rodiči a mladším bráchou na procházku do nedalekého porubského lesoparku. Vzhledem k tomu, že bylo po dešti, naše cesta vedla raději po vyšlapané lesní pěšince.
Život s mladší sestrou bývá pro staršího sourozence většinou těžší. Navzájem si děláte naschvály a provokujete se, obzvlášť když jste oba ještě malí, ale když se něco přihodí tomu mladšímu, vina většinou padne na toho staršího. Typická věta: “Máš mít víc rozumu!”, zní v hlavě asi každému staršímu sourozenci.
Před dvěma lety jsme se v létě rozhodli, že strávíme týdenní dovolenou v Řecku. Jela jsem s tetou Verčou a její kamarádkou Lenkou s její rodinou. Domluvili jsme se, že pojedeme jedním větším autem. Lenčin manžel Vašek řídil, a tak jsme se vydali na dovolenou cestou přes balkánské země. Ale nebyli bychom to my, kdyby šlo všechno hladce.
„Taková šílená rodina!“ To dokáže říct jen ten člověk, který má vlastního sourozence. A já toto o naší rodině říct můžu, protože vyrůstám se svými třemi staršími bratry. Ten nejstarší je samozřejmě něčím výjimečný, ale každého z nich mám ráda stejně, i když někdy to tak nevypadá. Sama si říkám: „Jaké by to bylo ty bráchy nemít?“
Zdá se mi to, jako by se to stalo včera, přitom je to už několik let od této legendární dovolené. Vždycky, když na si na ni vzpomenu, vybaví se mi jen vtipné vzpomínky, na které budu v dobrém vzpomínat.
Vždy jsem milovala každé sváteční dny, ať už to byl Halloween, Velikonoce, nebo třeba jen jednodenní prázdniny. Můj oblíbený byl ale vždy Štědrý den. Vrátit se domů ze školy, kde jsme v angličtině dostali vánoční pracovní list, nebo mé hodiny klavíru a také houslí, ve kterých jsme vždy hráli pouze koledy, nebo známé anglické písně, jako je třeba White Christmas.
Drahý B. Ji, uplynul již celý rok ode dne, kdy nás od sebe odloučila pět tisíc mil vzdálená válka. Od té doby neuběhl jeden jediný den, kdy bych na tebe nemyslela, kdy by se mi po tobě nestýskalo a vím, že za tím nekonečným oceánem sedíš ty a při čtení každého slova v tomto dopise myslíš na mě.
Nemyslím si, že bych byla nějak výrazně špatná v pamatování si věcí, avšak netvrdím ani, že bych v tom nějak vynikala, a to hlavně když jde o učivo, které bych měla umět, věci, které bych měla udělat nebo vzpomínky dávno prožité. Ovšem je zde jeden zážitek, jenž se mi vryl hluboko do paměti.
Začalo internetové hlasování - hlasujte do pátku 8.12.2023 12:00 hod.
Rodinný život někdy přináší vážné chvíle. Ale hlavně také spoustu zábavných zážitků, momentek, které si pak pamatujeme po celý život a rádi na ně vzpomínáme...
Promluv si s rodiči, sourozenci, babičkou nebo dědečkem a připomeň si humorné situace ze života vaší rodiny. A pak se o ně s námi poděl v naší literární soutěži...
Vyhlašujeme vítěze naší literární soutěže Kamarádství nezná hranic.
Předně však chceme pochválit všechny děti, které se zúčastnily naší soutěže. Měli jsme obrovskou radost, jaké krásné práce jste nám zaslali. Všichni, opravdu všichni, můžete být na sebe velmi pyšní...
Kamarádství záleží na tom, jak se ten kamarád chová. Nezáleží na tom, jestli mluví ukrajinsky, německy, polsky, anglicky. Mám jednu kamarádku z Ukrajiny a jmenuje se Vika. Líbí se mi na ní, že je hodná a není zlá. Jsem ráda, že jí něco rozumím...
Kamarádství je moc důležité, protože máš společnost a nejsi sám. Když někdo nemá kamaráda, tak je to smutné. Když jsem poprvé nastoupila do jiné školky, protože jsme se přestěhovali, nejprve jsem nikoho neznala. Potom jsem se brzo skamarádila a bylo mi hezky...
Co je kamarádství? V čem spatřuji jeho podstatu? Podle mě je kamarádství hlavně o tom, že si nebudeme lhát, nebudeme si ubližovat, budeme mít rádi stejné věci (např. filmy Marvel). Já si svého kamaráda většinou najdu při hraní venku, když je s ním legrace...
Přátelství mezi dětmi začíná již ve školkách, školách a pokračuje při dalším vzdělávání. Mezi českými dětmi je hodně dětí z Vietnamu, Číny, Polska, Ukrajiny a dalších národností. Děti nerozlišují národnostní rozdíly a v kolektivu se přátelí všichni dohromady...
Kamarádství pro mne znamená radost, ale někdy i smutek. Radost mám, když se nám něco podaří například když jsme společně s kamarády postavili ve školní družině obchod s názvem „Y“. Smutný naopak jsem, když se některý urazí, protože mě špatně pochopí...
Kdo je to vlastně kamarád? Co to slovo znamená? Kamarád znamená přítel. Přítel je člověk, který je mi blízký, trávím s ním spoustu času, mám ho ráda. Nikdo mě k tomu nenutí, jsem s ním, protože chci. Já mám dvě skvělé kamarádky, Janču a Aničku...
Jednoho deštivého dne se do malého městečka Klimkovice přistěhovala nová holka jménem Lili. Stejný den se chystala i do nové školy a byla z toho opravdu hodně nervózní. Bála se, že tam nebude mít žádné kamarády...
Byly dvě kamarádky Ema a Sára. Jednoho deštivého odpoledne šly spolu domů ze školy. Cestou slyšely štěkot psa, i přesto že v okolí žádní psi nežijí. Rozhodli se jít dál a najednou uviděli štěně. Sára si řekla, že musí osamocenému štěněti pomoc, ale Ema nesouhlasila...
Byly jednou dvě holčičky. Jmenovaly se Ema a Klárka. Byly nejlepší kamarádky. Jedna měla 10 let a ta druhá 12 let. I přesto že jedna holčička byla starší a ta druhá mladší, stejně se měly rády. Jednou šly holky na zmrzlinu a Ema si zapomněla peníze...
My tři jsme fajn kamarádi,
co se mají hodně rádi.
Máme tady Sergeye,
je skvělé, že tady je.
Ve školce jsem si našla novou kamarádku, která se jmenovala Nela. Byla to moje nejlepší kamarádka, protože mi upletla copky, bydlela pode mnou a poslouchala se mnou písničky. Byla taky srandovní, protože pořád vymýšlela vtípky...
Žily jednou jedny holky a jmenovaly se Kristýna a Libuše. Libuše chodila na fotbal a Kristýna chodila na gymnastiku. Vídaly se také každý den ve škole. Po škole šla Libuše na fotbal a na fotbale si zlomila kotník...
Jednou jsem byl u kamaráda a ten mi ukazoval video. Já jsem to video znal a vůbec se mi nelíbilo, ale když je to můj nejlepší kamarád, tak jsem se na to video koukl znovu. Myslím si, že ten kamarád pro mě udělala hodně, tak jsem to pro něho rád udělal...
Eva měla jednu nejlepší kamarádku Emily. Každý den spolu chodily do školy a na hřiště. Bydlely ve stejném paneláku. Jednou se stalo, že se Eva odstěhovala. Emily se to dozvěděla až za tři týdny od maminky. Emily byla moc smutná...
Ve škole mám kamarádky Terezky,
je nám spolu přehezky.
Jedna umí hezky spívat
druhá tancovat.
Kamarádství je pro mě hrozně důležité. Nedovedu si představit, že bych neměl kamarády. Podstata kamarádství je podle mě to, že si s někým můžu popovídat, můžu si s někým zakopat nebo zaházet, jít s někým do kina nebo jinak společně trávit volný čas...